Envedónie: Vyvolená

Kapitola 17 - Kdo z koho

Jsem zahalena jasnou září. Moc země se oddělí a začne se před mýma očima proměňovat v siluetu vlkodlaka - Safíra, fialově zbarvená síla magie zase v Amidiana, a i další elementy se přetvářejí. Ze vzduchu se stává mlhavý obraz velkého ptáka, voda vypadá jako silueta dívky zahalená modrým světlem a oheň tvoří mládě, příliš malé a nejasné na to, abych rozpoznala cokoliv bližšího. Cítím, jak mě zaplavuje energie jako ještě nikdy předtím, jakoby se živly do mně vstřebávaly, přeměňovaly do hloubky každou buňku mého těla a proudily v mých žilách. Není to jako předtím, kdy se stávaly mou součástí, teď se já stávám součástí každého z nich a zároveň všemi. Ladně dopadnu zpátky na nohy, stojím uprostřed svého pokoje a dívám se do hlubokých safírových očí. Vzápětí už mě ale svírají něčí ruce v objetí a nemusím ani otvírat oči, abych věděla, že je to matka, vděčně zavrtám obličej do jejích vlasů a vdechnu tu známou vůni růží, která ji vždy obklopuje. Než se nadějeme jsme uprostřed velkého rodinného objetí. 

"Jsi celá zlatíčko? Není ti nic?" ujišťuje se starostlivě otec.

"Měli jsme o tebe hrozný strach, Safír se s tebou bez jediného slova rozběhl pryč. Nevěděli jsme, co se děje, vlastně jsem z toho všeho stále dost zmatená," doplňuje ho matka.

Safír, který toho ví očividně nejvíc, se ujme vysvětlování: "Někdo se ji pokusil otrávit, byl to silný jed a musel být v jídle, účinkoval okamžitě a neměl žádný specifický zápach, jinak bych si ho všiml dřív, než se jídla dotkla. K něčemu takovému se nedostane člověk jen tak a náhodu můžeme jednoznačně vyloučit." 

"Jsou to dva útoky v jeden den, začíná to být opravdu vážné a nic z toho nebylo jen výhrůžka, někdo ti skutečně usiluje o život a musí tady mít své lidi..." řekne Daniel s obavami.

Safír ho přeruší než může říct cokoli dalšího: "Myslím, že všichni víme, kdo za tím vším je. Salazen. Snaží najít všemožné způsoby, jak se Emeryl zbavit, než bude plně ovládat své schopnosti a bude mít dostatečnou moc ho porazit. Chce ji zabít dřív než se dokáže plně bránit. El každým dnem sílí, a když zatím žádný z jeho "poskoků" nespěl, obávám se, že se dříve či později objeví osobně. Nemůže totiž riskovat porážku, nevím, co přesně má v plánu, ale jisto jistě v tom není nic dobrého."

Během rozhovoru se všichni usadíme v křeslech a na pohovce v mém pokoji a na mě pomalu začíná doléhat vážnost situace.

Matka se najednou prudce postaví: "Nechápu, že jste chtěli přede mnou něco takového tajit? Tohle je vážná věc a pozítří má mít Evelína korunovaci, myslela jsem, že to nejhorší, co se může stát je, že se rozhodne vzdát svého titulu, ne že už ji možná nikdy neuvidím a místo abych s ní strávila poslední chvíle, než odjede bůh ví kam, dělám naprostý opak." Pak se obrátí ke mně a pokračuje: "Moc se omlouvám za to před pár dny, kdybych jen věděla čím si procházíš. Vždycky jsem jen chtěla abychom měly něco společného, abychom si rozuměly, tak jako s Adrianou..." 

"Nevyčítej si to, stejně bys pro ni nemohla nic udělat, je to její osud." Utěšuje ji otec a já jsem schopná se na ní je beze slova dívat.

"Ne, mohla jsem tady pro ni být, je mi to tak líto, Evelíno, a pomyšlení, že po korunovaci odjíždíš, mi láme srdce. Jedinou útěchou mi zůstává, že Rik pojede s tebou a dá na tebe pozor, vždycky jste si spolu dobře rozuměli, na můj vkus někdy až moc." Smutně se pousměje a zvedne ke mně pohled, na řasách se jí lesknou slzy. Její slova mě opravdu zasáhla, nevěděla jsem, co že to tak cítí, opětuji jí pohled a najednou je mezi námi po velmi dlouhé době opravdové porozumění. 

"Rozhodně ji nenecháme jet samotnou-" řekne odhodlaně Daniel, ale vzápětí ho přeruší Helena.

"Přece nemůžeme dovolit, aby si všechnu slávu urvala pro sebe. Ona zachrání svět a my budeme dřepět doma, tak to ani náhodou." Snaží se všem zvednout náladu a kupodivu se jí to daří.