Envedónie: Vyvolená

Kapitola 14 - Jedna velká rodina?

„Teď by tě měl vidět otec," začne se smát Mel a opře se o dveře boxu. Chci hrát uraženou, ale když si uvědomím, jak musím v těch potrhaných a zakrvácených šatech vypadat, začnu se smát taky. „Damiane, potřebuju, aby ses pustil do práce, samo se to neudělá a ty El, by ses měla dát do pořádku a zastavit se za otcem, už jsem s ním sice včera krátce mluvil, ale chce tě vidět. A pokud tě uvidí takhle..." Pokračovat ani nemusí, už tak se bojí, že budu muset brzo odjet, tohle by ho jenom zbytečně vyděsilo. Naštěstí jsem už v pořádku a Safír doufám taky, to mi připomíná, že potřebuju najít tu ženu ze včerejška, zachránila nám život.

„Podíváš se na něj, jestli je všechno v pořádku?" zeptám se Mela a kývnu hlavou směrem k Safírovi. „Prosím."

„Určitě, neměj strach. A abych nezapomněl, můžeš jít ke mně do pokoje, máš tam připravenou koupel, snídani a nové šaty od mého otce. Věděl jsem, že se ti budou hned hodit," mrkne na mě a jde k Safírovi, aby ho prohlédl.

„Děkuju," řeknu, a ještě dám Safírovi pusu na nos, ten mě hned povalí na zem a celou olíže. Se smíchem se vyškrábu na nohy a vydám se k paláci, do Melova pokoje.

Po cestě ze stáje si vezmu plášť, přehodím si přes hlavu kapuci a modlím se, abych nikoho nepotkala. Podaří se mi proplížit ke vchodu pro služebnictvo, aniž by mě zahlédly stráže, v paláci sice potkám pár služebných, ale jen kolem nich potichu proklouznu do Melova pokoje, zabouchnu za sebou dveře a oddychnu si. Tak to šlo celkem hladce. Rozhlédnu se kolem sebe a najdu všechno přesně tak, jak řekl Mel. Na nic nečekám, vezmu si jeden koláč z tácu se snídaní a vlezu do vody, která je příjemně teplá. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem byla ztuhlá, až teď cítím, jak se mé svaly pomalu uvolňují, příjemná vůně levandule omamuje moje smysly a ukolébává mě do polospánku. Jednotlivé molekuly vody příjemně obklopují moji kůži a masírují ji, všechny modřiny, které mi po včerejším útoku ještě zbyly, se pomalu vytrácejí. Potopím se pod vodu, abych si namočila vlasy, mám je celé slepené krví a hlínou, takže se je snažím pořádně umýt, abych se mohla ukázat otci. Když už mi voda začíná připadat studená, pomalu a dost neochotně se zvednu a ze stoličky si vezmu ručník, abych se mohla osušit. Všimnu si, že v místě, kam mě Safír kousl, se rána sice zahojila, ale místo jizvy se mi tam objevilo tetování, velký nádherný list v nejrůznějších zelených odstínech, musí to mít souvislost s jeho spojením s živlem země. Obléknu se do čistých šatů od Arna a kolem pasu si uvážu opasek s mečem s dýkami. Najednou se ale zarazím, protože zaslechnu pohyb ve vedlejší místnosti a hned na to někdo vyrazí dveře.

„Ani hnout!" křikne na mě velitel stráží. „Kdo jsi a co tady pohledáváš!" Zůstávám v naprostém klidu a s taseným mečem v ruce se podívám postupně na velitele stráží a další tři muže za ním se zbraněmi připravenými k boji.

„Kryštofe, ráda tě vidím," řeknu vesele, skloním meč a schovám ho do pochvy, „doprovodíš mě do otcovy pracovny, prosím. Chtěl se mnou mluvit." Kryštof se první zarazí nad tím, jak s ním mluvím, pak si mě důkladně prohlédne a v očích se mu zablýskne poznání.

„Elin jsi to skutečně ty? Vůbec jsem tě nepoznal," řekne Kryštof překvapeně. Znám ho celý svůj život, pamatuju si, když jsem za ním běhala jako malá s dřevěným mečem v ruce, mohly mi být tak tři roky, nad tou vzpomínkou se pousměju.

„Nic se neděje, ale otec už mě jistě očekává, takže, jdeme?" Jen přikývne a vyjde za mnou z pokoje.

„Služebné nám nahlásily, že do pokoje pana Melarocca šla podezřelá zahalená osoba," vysvětluje Kryštof. „A v těch šatech jsem tě vůbec nepoznal, a navíc bych tě tady vůbec nečekal, neměla bys být náhodou ve svém pokoji?" zeptá se mě zvědavě.