Envedónie: Vyvolená

Kapitola 15 - Jako oko v hlavě

„Jsem moc rád, že jsi v pořádku a tobě chci ještě jednou poděkovat, Heleno, že jsi mi ji přivedla zpátky." Otec promluví po dlouhé pauze, která následuje po mém monologu a uvolní obětí, ve kterém jsme. „Evelíno, odteď už nepůjdeš nikam sama, musíme tě udržet v bezpečí do tvého odjezdu den po tvé korunovaci. Nechci slyšet žádné námitky a budeš se opět účastnit společného programu - abych tě měl, co nejvíce na očích." Kouzlo momentu se náhle vytratilo, ale neodvážím se odporovat. Otec zazvoní a po chvíli vstoupí do pracovny jeden ze sloužících.

„Ať sem co nejdříve dorazí Kryštof a Melarocco." Sloužící se jen ukloní a odejde. Zdá se, že toto vyčerpávající setkání je u konce. Všichni až na mě opustí pracovnu a já sedím v tichosti naproti otci, dokud se neozve zaklepání na dveře.

„Vstupte," řekne otec stále ponořený do svých myšlenek.

„Vaše veličenstvo, co pro vás mohu udělat?" zeptá se Kryštof, při vstupu do otcovy pracovny.

„Ano, jistě," král zatřese hlavou, aby se vymanil ze zamyšlení, „ještě pořád jsou stráže u Evelínina pokoje?" pokračuje už plně soustředěný.

„Ano, vaše veličestvo, ale předpokládám že už nejsou za potřebí, když se stejně volně pohybuje po paláci a zahradě," odpoví Kryštof zvesela, jakmile se však podívá na králův ustaraný výraz, vytratí se mu úsměv z obličeje.

„Právě naopak, odteď máš na starosti její ochranu ty osobně a budeš jí doprovázet na každém kroku, ty a nejméně dva další muži, ručíš mi hlavou, že se jí neskřiví ani vlásek na hlavě. Dále postavíš další stráž ke dveřím do věže, někoho komu naprosto důvěřuješ a ty sám budeš spát přímo v Evelínině pokoji."

„Zajisté, vaše veličenstvo," řekne zaraženě Kryštof a marně se snaží najít vysvětlení pro toto náhlé rozhodnutí.

„Otče," zvedne ke mně pohled, „i když s tím nesouhlasím, vyhovím tvému přání, ale pokud mohu, chci, aby mě doprovázel místo strážných Safír."

„Dobrá, ale pokud s rozhodneš vydat někam bez Kryštofa, mysli na to, že na to doplatí on, je to pro tvé vlastní dobro. Teď můžete zajít společně pro Safíra a pak se uprav k obědu. A abych nezapomněl postarej se prosím o to, aby připravili pokoj pro Daniela a Helenu v královském křídle, jeho přítel, může zůstat, jak dlouho bude chtít." Nemám, co říct jen přikývnu a v tichosti vyjdu z pokoje s Kryštofem v patách. A takhle opět končí dny volnosti.

„Vysvětlíš mi, co se to tu u dračích křídel děje?" zeptá se mě v půlce cesty Kryštof, šeptem.

„Všechno ti řeknu později, až bude víc času, je to jenom na pár dní, než budu muset odjet." Tato odpověď sice dává spíše víc otázek, ale prozatím se s tím spokojí.

Chvíli na to dojdeme ke stájím, pozdravím se s Amim a zamířím k Safírovi.

„No to mě podrž, tohle je Safír?!" vykřikne překvapeně Kryštof a couvne o tři kroky. Jde mu v očích vidět zmatek, neví jestli má cítit úžas nad tím nádherným stvořením a nebo hrůzu z toho, jak snadno by dokázal zabít.

„Neboj já nekoušu,... bezdůvodně," řekne Safír a přitulí se ke mně. Kryštof jenom hledí a uvažuje jestli se mu to jenom nezdá. „Říkal jsem si, že když s námi bude trávit tolik času, tak bude nejlepší, ten šok odbít hned na začátku," dodá nevinně a podívá se na mě štěněčíma očima. Na druhou stranu je pravda, že čím dřív to bude mít za sebou, tím dřív se z toho všeho bude moct vzpamatovat.