Envedónie: Vyvolená

Kapitola 10 - Projížďka

„Máme práci, potřebuji vymyslet, jak jet na koni, a přitom nemít na sobě mužské šaty," řeknu Tereze jen, co se vrátím z oběda a svalím se na pohovku.

„A co ty, cos měla na sobě ráno?"

„To mi přijde až moc velký šok, dost na to, že vůbec pojedu na koni, a ne v kočáře," odpovím zamyšleně. „Kožené kalhoty nepřipadají v úvahu, bude to chtít upravit, některé z mých šatů." Chvíli se prohrabujeme šatníkem a pak Tereza narazí na jedny, které by se daly použít. Jsou v modré barvě, korzet není příliš upnutý a sukně je dost volná na to, aby se v nich dalo jet v sedle. Musíme odpárat některé ze spodních vrstev, aby nepřekážely, ale na celkovém dojmu to nic moc nezmění.

„Kdy už vyrazíme?" zeptá se mě nedočkavě Ami. Jen se nad tím pousměju a odpovím, že za chvilku. Cítím, jak je natěšený a jeho nálada se přenese i na mě. Kdybychom akorát nemuseli jet s ostatními, nejradši bych vyrazila k vodopádu.

„Co to máš na ruce?" zeptá se mě najednou Tereza a vtrhne mě tak z myšlenek.

„Kde?" zeptám se překvapeně a začnu si prohlížet ruce. Zalapám po dechu, tohle tam předtím nebylo. Na spodní části levé dlaně u palce je vytetovaná květina tvořená spirálami. A na zápěstí z vnitřní strany je jakoby stříbrným inkoustem namalované něco, co připomíná ležaté „S" se zatočenými konci a s tečkami okolo. Nechápu, že jsem si toho dřív nevšimla.

„Země volá El," řekne Tereza a mává mi rukou před obličejem. Rozesmějeme se.

„To musí být ze včerejška z toho spojení s Amim, jinak si to nedokážu vysvětlit, je to na stejné ruce, kterou jsem se dotkla jeho rohu," řeknu potom, co se opět uklidníme. Když skončíme s úpravou šatů, Tereza mi pomůže se do nich dostat. Jsou s dlouhými úzkými rukávy, takže mi v lese nebude zima a jsou překvapivě pohodlné. Obuju si jezdecké boty, pod šaty je stejně nikdo neuvidí a vezmu si kožené rukavičky, abych zakryla tetování a lépe se v nich drží otěže. Tereza mi ještě narychlo upraví vlasy, abych vypadala k světu a zároveň, aby mi nepadali při jízdě do očí. Jsem připravená.

Cestou do stájí potkávám plno lidí, všichni jsou z projížďky nadšení. Na nádvoří již stojí připravené kočáry pro dámy, které jsou v honosných róbách v rukavičkách a některé dokonce s vějířem. Nechápu, jak někdo může jet raději kočárem, vždyť pořádně ani nevidí ven, drkocá to a s ostatními je obvykle k nevydržení, navíc v těch šatech, co mají na sobě se ani nepohnou.

„Vaše výsosti, je pro vás připraven kočár, prosím, následujte mě," řekne jeden ze sluhů.

„Děkuji, to nebude potřeba," odpovím a zamířím ke stájím, ze kterých právě vychází Rik a vede za otěže svou kobylku Taminu i Amidiana.

„Páni, ty máš ránu, aby se tě zvířata v lese nepolekala," řeknu se smíchem, jak dojdu k bratrovi, „ale sluší ti to." Má na sobě modrý jezdecký oblek s kloboukem, všude samé krajky a volánky...

„už chybí jen péra na klobouku," doplní mě Ami.

„Vypadám směšně," řekne podrážděně, „všude to škrtí a tahá, ale matka jinak nedala, prý musím vypadat reprezentativně. Tobě šaty nevybrala?"

„Ani nevím, ale jsem si jistá, že by se v nich nedalo jet na koni, vlastně ani nevím, kdy jsem si naposledy na sebe oblekla šaty, které mi vybrala matka, nejspíš už to stejně vzdala. A děkuju za osedlání Amiho."

„Není za co. Já věděl, že najdeš způsob, jak jet na Amim, jen doufám, že z toho nebudeš mít moc problémů. Ale když ty jsi něco vezmeš do hlavy, stejně ti to nikdy nerozmluvím, je to jen plýtvání energie, a navíc takhle to bude větší zábava," řekne Rik a předá mi Amiho otěže. Nasedneme na koně a připojíme se k ostatním, kteří už se začínají shromažďovat před bránou. Všichni si mě zvědavě prohlížejí a něco si mezi sebou šuškají, tak jedu na koni, no a co, oni taky.