MY EVERYTHING

8. kapitola

5. října 2015

Sem tam jsem slyšela pár hlasů, známých i neznámých. Cítila jsem jeho studenou ruku, držící mě pevně. Věděla jsem, že je to Riley. Do očí mně zářilo ostré světlo ze stropu čtvrtého patra nemocnice. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo. Seděli jsme na posteli, dělal si ze mě neustále srandu, pak odcházel, já mu přinesla bundu a na nic víc jsem si vzpomenout nemohla. Přestala jsem cítit jeho chladný dotyk na mých prstech.
,,Ellis, slyšíš mě?"
Mluvila na mě černovlasá doktorka, v místnosti s dalšími sestřičkami. Otevřela jsem oči, do kterých mi už tolik nepálily světla. Snažila jsem se vnímat doktorku co říká, ale po chvíli vnímání jsem znovu spadla do bezvědomí.

*O ČTYŘI DNY POZDĚJI*

Probudila jsem se v nemocnici na pokoji s 24hodinovým dozorem. Na prstě jsem měla takový ten skřipec, ze kterého vedla hadička. Byla jsem připojená na kapačky, ruce jsem měla strašně hubené. Celé tělo mě bolelo, ale nejvíc hlava. Chtěla jsem se na postel posadit, ale jakmile jsem se snažila vzepřít se, neuvědomila jsem si, že jsem připojená na přístrojích a vše se mým pohybem ruky pohnulo. Všimla si mě sestřička, která ve vteřině byla u mě.
,,Jsi v pořádku?" pomohla mi posadit se na postel. Přitáhla mi blíž kapačku, abych se mohla trochu hýbat.
,,Co se stalo?" nechápavě jsem koukala na sestřičku v bílé sukni se staženými vlasy do culíku.
,,Chvilku počkej, zavolám pana doktora Sindersna který tě má na starost. Chceš něco donést?" pohybem hlavy zleva do prava a obráceně usoudila, že nic nepotřebuju. Chtěla jsem vědět jen jedno - co se mi stalo.
Po pár minutách přišel pan Sindersn.
,,Dobré odpoledne, Ellis" začal mluvit ,,Jmenuji se Eduard Sindersn, tvůj ošetřující doktor"
,,Proč jsem v nemocnici?" skočila jsem mu do řeči. Jeho výraz se náhle změnil ve zmatený. Začal listovat v papírech, které držel v ruce. Pomalu začal odcházet z pokoje, ,,vydrž chvilku, prosím" jeho pohled neustále směřoval do papírů v modrých deskách, které držel v ruce. Sestřička se na mě usmála a odešla. Asi po půl hodině se doktor vrátil, ještě s nějakým doktorem, mohlo mu být tak 50. Pan Sindersn měl bílé kalhoty s košilí zaplou až ke krku, zatímco druhý doktor měl bílý blášť a brýle na hlavě. Posadili se oba vedle postele na dřevěné vrzající židle.
,,Ellis, víš jak se jmenuješ?" jeho otázka mě zarazila. Řekne mi mé jméno a poté se mě zeptá, jestli vím, jak se jmenuju. ,,Ellis, teď jste to řekl." doktor se zasmál, a otázku mi položil znova, ale chtěl vedět i mé příjmení. ,,Reston" přečetla jsem si to na světle žlutém náramku na levé ruce. ,,Dobře, a to sis přečetla na náramku nebo si to věděla sama?" byla jsem ticho, nevěděla jsem, co odpovědět. Po mé odpovědi nějak nepátral a začal se vyptávat dál. ,,Kdy ses narodila?" jeho otázka mě zarazila. Kdy jsem se vlastně narodila?
Do dveří vešla sestřička s větou, že už jsou tu. Kdo tu je? Do pokoje vešla paní s pánem. Oba doktoři se postavili a Sindersn jim něco řekl, ale nevím co. Doktor mi postupně začal vyprávět, co se všechno stalo. ,,Byl u tebe doma kamarád Riley, byla jsi nemocná, potom šel už domů a u tebe v pokoji si zapomněl, tak si mu pro ni chtěla doběhnout a cestou zpět po schodech si spadla a praštila se do hlavy, když jsi se zvedla, tvá matka si všimla tvojí rozražené krvácející hlavy a potom si spadla a byla v bezvědomí. Máš vážný otřes mozku spolu s krvácením na mozek. Byla jsi pět hodin na sále a dneska si se po pěti dnech probudila." Asi po hodinovém líčení mého vážného otřesu hlavy jsem se rozbrečela. Znovu mi začal pokládat otázky o mém životě, kde bydlím, jestli mám sourozence, nic jsem nevěděla. Nic jsem si nepamatovala, nemohla jsem si ani na nic vzpomenout. Oba dva doktoři odešli z pokoje pryč, i s těmi lidmi a sestřičkou. V hlavě mi začali běhat otázky, kdo jsem. Bolela mě hlava, neměla jsem sílu vstát a dojít si na záchod. Nudila jsem se, už asi dvě hodiny byli pryč. Můj pohled směřoval na hadičky, které mi vedly do ruky. Přemýšlela jsem nad tím vším, co mi doktor řekl. Kdo u mě doma byl? Začala jsem na mobilu hledat, kdo to je. Našla jsem staré zprávy v mobilu, měla jsem i fotku u kontaktu. Hledala jsem ho na facebooku i instagramu. Měl tam fotky se mnou, byl krásný.Jeho čokoládově hnědé oči byly tak tajemné, ale zároveň okouzlující.
Po několika hodin strávených na mobilu, se ke mě vrátil doktor. ,,Ellis?" odložila jsem mobil na poličku a poslouchala ho. ,,Ti lidé, co tu byli, byli tví rodiče." nehybně jsem na něj koukala a neveděla, co na to říct.