MY EVERYTHING

16. kapitola

14. prosince 2015

,,Hele já vážně nevím, co se ti stalo. Nebo dělám něco špatně já? Nechci se s tebou hádat, ale zajímá mě to." řekla jsem klidným hlasem.
,,Někdy ti to řeknu, ale teď na to nemám náladu, promiň." čekala jsem, že se dozvim něco víc. ,,Chceš?" nabídl mi cigaretu.
,,To myslíš vážně? Tady před barákem? Joshi, je mi 17" zasmála jsem se. Ten se zvednul a šel směrem k silnici.
,,Kam jdeš?" nechápavě jsem povystrčila krk dopředu.
,,Řekla jsi, že nebudeš kouřit před barákem. Tak jdeme někam jinam." řekl naprosto klidným hlasem.
,,To jako myslíš vážně?"
,,Jo. A už se neptej a pojď."
Šli jsme asi 20 minut po cestě mezi baráky úplně bezeslova. Nevěděla jsem ani kam jdeme, jelikož chodím jen do školy, k Jane do ordinace a do obchodu na nákup.
Došli jsme k Warehouse. Byl to noční klub, ale jelikož byla nějaká akce, měli otevřeno i teď v šest hodin odpoledne.

,,Já tam nejdu." zastavila jsem se a nehodlala jít dovnitř. Josh mi na to ale nic neodpověděl a šel dovnitř. Věděla jsem že se vrátí, a taky že vrátil. Opřel se o kliku otevřených dveří a jen na mě koukal. Já jsem nehybně stála uprostřed chodníku se zkříženýma rukama a dělala důležitou.
,,Máma o tom ví. Neboj se."
,,O čem ví?"
,,O tom, že sem jdeme. Slíbil jsem jí, že do půlnoci budeme doma a budeš při smyslech."
,,A .."
,,Prosimtě se na nic už neptej, máš to zaplacený a všechno je na mě." dál jsem tedy neříkala nic a docourala se k černým průhledným dveřím. Všude bylo strašně moc lidí, nebyl to zrovna nejmenší podnik. Když jsme s Joshem vešli dovnitř, uviděla jsem známou tvář. Nevěděla jsem, kam ji zařadit. Nevšímala jsem si ji, ale jakoby se snažila chodit mi na oči. Dělala jsem blbou a snažila jsem se jí vyhýbat.

,,Pojď" pobídl mě Josh ,,Co si dáš?"
,,Nevím, něco mi objednej." já se v tomhle nevyznám, nikdy v tom nebudu odborník. Postavil přede mne panáka trochu zakalené vody. Nevím co to bylo, ale nebylo to tak špatné, jak jsem čekala.

,,Ahoj Ellis!" přišla za mnou. Neznala jsem ji ale zároveň jsem měla pocit, že jsem ji už někdy viděla. Měla v sobě alkohol, táhlo to z ní na dva metry.
,,Kdo jsi?" neutrálním obličejem jsem dala na jevo, že nevím, o koho jde.
,,Ty mě neznáš?" začla se smát, až z toho vrazila do Joshe.
,,Hele, trochu se klidni!" zvýšil na ni Josh hlas.
,,Joshi nech ji bejt." chytla jsem ho za ruku a popotáhla ho dál od ní.
,,Jo tak ty máš novýho boye jo? Jsem myslela, že furt toužíš po Rileym" poplácala mě po rameni. Nesnáším, když mě někdo plácá na rameno, nebo když s někým mluvím a někdo do mě začne ťukat.
,,Kdo jseš?!" zvýšila jsem na ni hlas a prudce strhla její ruku z mého ramene.
,,Kliid holka" zvedla ruce nahoru na náznak žádného provokování ,,jsem Karin. Chodila jsem s tebou do školy a přebrala jsem ti kluka, ale o tom ti možná Rile nic neříkal, radši. No a po tvým otřesu hlavy během toho měsíce, co jsi byla v nemocnici, jsme se odstěhovali do Birminghamu, kvůli tátovi. Rodiče se dali zpátky dohromady." opřela se o bar a připadala si důležitě. Mávla na barmana, že chce ještě jednoho panáka. Během chvilky jí ho přinesl a ona ho nahned oklopila do sebe. Najednou bylo ticho. Moji ruku svírající v pěst uviděl Josh. Chytl mě za ní, popadl svou mikinu odloženou na židli a odešli jsme.

,,Promiň" řekl Josh tichým hlasem a posadil se na lavičku, kolem které jsme právě procházeli. Vytáhl si krabičku s cigaretami a zapálil si. Než ji stihl uklidit, natáhla jsem k němu ruku. Došlo mu, že chci cigaretu. Dal mi ji do ruky a zapálil. Po prvním potahu jsem se rozkašlala, ale pak už to bylo dobrý. Koukal na mě, jak kdybych právě přiletěla z Marsu.
,,V pohodě?"
,,Nevypadám na to?" zasmála jsem se a opřela se o polorozpadlou lavičku.

Když jsme přišli domů, dozvěděli jsme se, že u nás Josh, Claire i Ed budou spát. Nepátrala jsem po tom, proč nebudou spát doma. Ani mi to nevadilo, ale přišlo mi to zvláštní, jelikož se druhý den šlo do školy. Začínalo se stmívat. Mamka Joshovi ustlala na rozkládacím gauči na druhé straně mého pokoje a Josh rozhodl, že se budeme koukat na film. Z mé postele na televizi vidět není, šla jsem tedy k Joshovi.
,,Může to být horor?" bylo pěkné, že se mě zeptal. Bylo vidět, že mu to není jedno a ptá se vážně.
,,Když mi půjčíš pár polštářů za který se občas budu moct schovávat, tak klidně." zasmál se a přes flešku pustil Záhada Blair Witch. Nikdy jsem ten název neslyšela. Asi po půl hodině jsem mu usnula na jeho rameni.