MY EVERYTHING

14. kapitola

7. prosince 2015

,,Ahoj Ellis, nechceš kávu nebo čaj?"
,,Dobrý den, dala bych si jen vodu, děkuji."
,,A jak se cítíš? Co tvý kamarádi ve škole? Baví se s tebou? A co doma? Je všechno v pořádku?" moje psycholožka na mě vychrlila spoustu otázek. Nevěděla jsem, na co odpovědět nejdřív.

Asi hodinu jsme si povídali. Je to příjemná paní. Jmenuje se Jane a je jí 38 let, ale vůbec na to nevypadá. Má dlouhé černé vlasy, většinou svázané do culíku. Bydlí na kraji Londýna, ordinaci má i v Londýně a i tady, v Oxfordu,ale sem dojíždí každé úterý a středu. Má tři děti, nejstarší je Josh. Je mu 21 a bude letos maturovat. Její další syn se jmenuje Edward, je o dva roky mladší než já, chystá se na střední. A její třetí a nejmladší dítě je holčička. Jsou jí tři roky, jmenuje se Claire. Jednou jsem jí viděla, byla s Jane v práci. Je roztomilá, ma černé vlasy, stejně jako ona.

,,Jane, já.. Já mám pocit, že mě někdo sleduje. Ano, zní to zvláštně, ale já si to opravsu myslím, a ..."

,,Ell, počkej. Není to zvláštní, třeba to je pravda. Podle čeho si to myslíš?"

,,Byla jsem v obchodě, koupit si pití. Vracela jsem se pak zpět k regálu, vzala jsem si jinou vodu než jsem chtěla, a někdo tam vzadu stál. Hned jak jsem se na něj podívala, otočil se a odešel z obchodu. Ještě pak na mě koukal, ale zašel za roh."

,,Ale broučku, to nic neznamená. Mohl tam prostě jen někdo být. Cítíš se ohrožená? Nebo že by ti někdo ubližoval?

,,Ne to ne. Ale třeba včera. Píše mi pořád nějaké neznámé číslo. Chová se ke mně mile, ale nechce mi říct, kdo je."

,,Ničeho se neboj. Bude to nějaký vtipálek ze školy, kterého znáš, třeba s tbou chodí do třídy, a jen si z tebe dělá srandu. Opravdu se nemáš čeho bát."

Jelikož bylo už asi osm hodin, odvezla mě domů. S mamkou se znají dlouho, pozvala ji tedy dál.
,,Ahoj Jane, dáš si kávu?''
,,Ahoj, ne děkuji, brzo pojedu domů, kluci s Clarie jsou doma sami, a Josh chtěl dnes někam večer jít."
,,Aha, Ellis, jdi prosím k sobě do pokoje, ať si můžeme s Jane popovídat."

Znechuceně jsem odkráčela k sobě do pokoje. Vzala jsem si papír a tužku a šla malovat. Pustila jsem si písničky z iPodu a nevnímala okolí. Jako vždy jsem začínala jen obyčejnými čarami. Připadala jsem si jako Picasso, všechno bylo takové rovné a suché. Přestože jsem měla náladu namalovat obraz ve velikosti 1m x 1m, vůbec mi to nešlo. Neměla jsem žádné nápady, co malovat.