MY EVERYTHING

17. kapitola

18. prosince 2015

Na poslední chvíli jsem objednávala dárky k Vánocům. Přes víkend mi s objednáváním pomohl Josh. Od středy až do dneška jsem nemusela na nic myslet.

,,Tak my jedeme" řekl Josh a obejmul mě ,,doufám, že se brzy uvidíme." cítila jsem, jak mě pevně drží. Cítila jsem jeho svalnaté tělo, na kterým jsem každý večer usínala.
,,Jo.." povzdychla jsem si až moc nahlas, což jsem nechtěla.
,,Jsi v pořádku?" jeho pevný stisk se začal postupně zmenšovat, oddaloval si mě od sebe a koukal do mých očí. Na čele se mu vytvořily dvě vrásky, které jsem u něho ještě nikdy neviděla. Ale v jeho očích se právě nedalo rozpoznat, co mu právě běhá hlavou.
,,Jojo, všechno je fajn." odstoupila jsem krok od něho a ruce si strčila do kapes od mikiny.
,,Tak fajn." vrásky mu z čela zmizely a v očích jsem viděla trochu radosti ,,Tak ahoj!" Zavolala Jane najednou s Claire i Edem. Josh mávl rukou a nastoupil do auta. Všechny dveře se zabouchly a my s mamkou, Mikem a tátou se pomalu obracely směrem domů.
,,Ellis?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, stál tam Riley. Koukla jsem se na mamku, která hned pochopila, na co se pouhým pohledem ptám. Zhluboka se nadechla a kývla. Otočila jsem se k Rileymu a už jen slyšela kliku našich dveří. Po dlouhé době ke mě promluvil. Sedla jsem si na schody a čekala, co bude dál. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, že se se mnou baví, nebo ne. Zněl tak tajemně, až mi naskočila husí kůže. Nevěděla jsem, co říct. Zaujal mě jeho řetízek, který se mu na krku kýval ze strany na stranu. Vzápětí jsem si uvědomila, že mi položil otázku. Odpověděla jsem ,,ano''.
,,A kdy?"
,,To ještě nevím, ale třeba během měsíce. Byt máme předběžně sehnaný, ale mamka to bude muset oznámit v práci, nebude moct odejít hned ze dne na den, stejně tak i táta. No a do Londýna mamka poslala hned žádost o místo rovnou i se životopisem a odepsali jí, že se jim chirurg bude hodit. Bude za to mít i větší plat. Jak to vlastně víš?"
,,Jako co?"
,,No to, že se budeme stěhovat."
,,Jo tohle.. To není podstatný. Vlastně už ani nevím."
"Mm.." chvilku bylo ticho ,,ty ho furt nosíš?" radostně jsem se usmála při pohledu na jeho řetízek.
,,Jo, nesundávám ho z krku." chytnul ho do ruky a začal ho prohlížet. ,,Jak víš, že je od tebe? Neříkal jsem ti to."
,,No tak snad vim, co jsem ti dala k narozeninám." odsekla jsem
,,Ale na obrazy sis nepamatovala." odvrátil nechutně. Zamrzelo mě to, protože za to nemůžu. ,,Promiň.. Nemyslel jsem to tak."
,,Já, asi půjdu domů už.." začla jsem se zvedat a pomalu odcházet
,,Hm, tak čau" sebral se a odešel. Ani se na mě nepodíval, došel k jejich hnědým dveřím s černo-hnědou rohožkou, o kterou si otřel boty a pak zabouchl. Čekala jsem, že se třeba otočí, vrátí se a řekne mi něco víc. Něco důležitýho. Ale sama jsem nevěděla co.

Domů jsem přišla asi až po půl hodině, co odešel Riley. Seděla jsem na schodech a přemýšlela, co se mnou teď bude.