Wrong boy // l.p. (Czech)

32.

„Pamatuju si, že jsem jednou viděl Louise a Harryho se líbat," zamyslel se Liam a já na něj přes kuchyňskou linku vyvalila oči.

„To vážně?" promluvila jsem s plnou pusou pizzy, čemuž se Liam zasmál a následně přikývl.

„Jo. Jenže to bylo zrovna na párty, která byla vážně celá založená na chlastu a myslím, že se tam i objevily nějaký tabletky a jointy, takže tomu nedávám velký důraz," pokrčil rameny a vzal si poslední trojúhelník pizzy z krabice, zakusujíc se do něj.

„Myslíš, že to mohlo zajít někam dál?" povytáhla jsem jedno obočí, upíjejíc z vody, kterou mi Liam před chvílí nalil.

„Upřímně? Ani bych se nedivil," zasmál se a já s ním. Dojedla jsem svou pizzu, zavřela krabici a zadívala se na Liama naproti mě, který zrovna přežvykoval sousto, když si všiml mého pohledu a usmál se. Zasmála jsem se a pokroutila nad ním hlavou, přejíždějíc polštářkem svého ukazováčku pravé ruky po okraji skleničky.

„Nepůjdeš do obýváku?" zeptal se, zatímco vstal a uklízel krabici od pizzy.

„Klidně," usmála jsem se, taky vstávajíc z barové židličky.

„Tak běž, příjdu za tebou," usmál se na mě a rukama mě popohnal, čemuž jsem se potichu uchechtla, ale poslechla ho. Vešla jsem do další z moderních místností v tomto domě a posadila se na pohodlnou pohovku, naproti které se místo televize vyjímalo domácí kino. Člověk by si myslel, že dítě, které vyrostlo v takovém prostředí bude rozmazlené a nebude s ním do řeči - což Liam není. Teda, alespoň částečně ne.

„Koukej, co mám," pronesl Liam, když vcházel do místnosti, upozorňujíc tak na sebe. V jedné z jeho rukou dřímala skleněná láhev plná lahodné červené tekutiny. Rozšířily se mi zorničky a na rtech se mi vytvořil úsměv.

„To jsi nemusel...," nechala jsem ta slova vyklouznout skrz mé rty, ale když se Liam posadil, přisedla jsem si k němu blíž.

„Jasně, že musel," zasmál se.

„Kolik stálo?" zeptala jsem se, když jsem si všimla neznámé značky.

„No, řekněme, že by podle ceny mělo být sakra dobré," uchechtl se a začal ho otevírat, ale já ho zastavila.

„Tak to ne. Žádné drahé víno si od tebe nenechám nalít," zavrtěla jsem hlavou.

„Tak ti mám zajít koupit krabicový?" uchechtl se. „Promiň, ale levnější doma nemáme," ušklíbl se, zatímco jsem dávala své ruce pryč. Víno teda otevřel a rozlil nám do skleniček, jednu mi podávajíc.

„Na zdraví," pronesl s úsměvem.

„Nic originálnějšího?" zasmála jsem se. Trochu se zamyslel a pak znova promluvil.

„Na krabicová vína. Nikdy nebudou chutnat dobře, ale vždy budou cenově přípustné," pozvedl sklenici a cinkl s ní o tu mou. Znova jsem se zasmála, přikládajíc si sklenici ke rtům. Pokojem se začala ozývat známá melodie, což mě donutilo sklenici rychle poližit na stůl a vytáhnout svůj mobil z kapsy. Omluvně jsem se podívala na Liama, když jsem hovor přijímala.

„Ano?" zeptala jsem se s úsměvem na rtech.

„Sid...," ozval se z druhé strany plačtivý hlas mamky. A přesně v tu chvíli mi úsměv opadl.

°°°

„Co se stalo?" zeptala jsem se rychle, když jsem se dostala k mamce, která nyní seděla na jedné z bílých židlí, které se vyjímaly na chodbě nemocnice. Posadila jsem se vedle ní a chytila ji za jednu ruku, kterou jsem pevně stiskla. Na tváři mi dominoval vyděšený výraz.

„O-on má otravu alkoholem. Jen byl na firemní a-akci a přehnal to," podívala se na mě se slzami v očích, kvůli čemuž jsem si ji přitáhla do obětí.

„Je-je to až tak vážné?" zeptala jsem se neklidně.

„Nevím," zavrtěla hlavou a dále mě objímala. Rychle jsem zamrkala, aby i mě nezačaly téct slzy. Musela jsem věřit tomu, že se z toho táta dostane - to jediné mě v tu chvíli drželo silnou. Oh, vlastně ještě jedna věc.

Na mém rameni se ocitla něčí ruka, a když jsem zvedla k osobě nade mnou hlavu, střetla jsem se s hnědýma očima, které se na mě soucitně dívaly. Na rtech měl lehký povzbudivý úsměv.

„Kdo to je?" vyrušila nás z očního kontaktu žena, stále se chvějící v mé náruči.

„To je... Liam Payne, mami," pronesla jsem tiše.

„Ten Liam?" zeptala se se smutným úsměvem na rtech, zdůrazňujíc slovo 'ten'. Jen jsem přikývla a dál si ji vtáhla do obětí, zatímco se Liam posadil vedle mě. Rychle jsem mrkala, ale stejně mi to nakonec nepomohlo a po mé tváři se snesla první slza. A za ní následovaly další. Odtáhla jsem jednu ruku od mamky, abych si jí mohla utřít mokrá líce, a když jsem ji chtěla vrátit na své místo, zastavila mě ta Liamova, která mi ji stiskla v pevném a povzbudivém stisku. Podívala jsem se na něj, přičemž jsem mu rty naznačila 'děkuju'. Pak jsem od něj odtáhla pohled a dál nechala slzy smáčet mé tváře - nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, ale potřebovala jsem ho tu jako podporu.

Dveře před námi se otevřely, což mě vylekalo, ale když jsem si všimla muže v bílém, domyslela jsem si, že to byl doktor táty.

„Thompsonovi?" zeptal se s pohledem na nás. Potichu jsem přikývla a vstala spolu s mamkou.

„Jak na tom je?" špitla potichu mamka, nadějně se dívajíc na doktora, který se chvíli díval na Liama a na naše spojené ruce. Následně zvedl pohled na mě a matku a promluvil.

„To, čím váš manžel trpí, se nazývá Histotická Hypoxie," začal s pohledem na mamce. „Je to nemoc, která může být krátkodobá, dlouhodobá nebo i nevyléčitelná. V tom posledním případě je jistá smrt. A... je mi to líto, ale zatím si nejsme jisti, jestli je to u vašeho manžela ta druhá, nebo třetí možnost," lítostivě se na nás podíval, ale to vůbec nepomohlo tomu, aby se naše slzy nedostávaly na povrch.

„Můžeme jít za ním?" zeptala jsem se, přidržujíc mamku již oběma rukama. Doktor chvíli zapřemýšlel, ale nakonec přikývl.

Spolu jsme vešly do nemocničního pokoje, čímž se nám před očima objevilo lůžko, na kterém leželo tátovo tělo. Pomalu jsme k němu přešly a zadívaly se na něj. Mamka ho ihned chytila za ruku. Jeho ruka byla červenější než ta mamčina, ale to jsem brala jako jeden z příznaků nemoci. Bezvládně tam ležel, se zavřenýma očima a bez žádného pohybu. Jediný pohyb, který jsem zaznamenala, byl pohyb hrudi, což mě alespoň trochu uklidňovalo a dávalo mi to pocit, že je ještě pořád naživu. Dlouho jsem se takhle na něj ale nedokázala dívat, a tak jsem se mamce omluvila a vyšla na chodbu, kde na mě čekal Liam.

hiii :) konečně jsem tam vměstnala alespoň jeden nápad a příběh se posunuje trochu dál :D (jsme v 32 části a je to první podstatný posun... no, kami, měla bys zrychlit :D) každopádně doufám, že se aspoň trochu líbilo :)

moc vám děkuju za ty ohlasy! ^^ ♥

kami xx