Wrong boy // l.p. (Czech)

39.

*O měsíc později*

"Dále," křikla jsem směrem ke dveřím od mého pokoje, když na ně někdo z druhé strany zaklepal. Otevřely se dveře a v nich se objevila moje milovaná sestra Amy.

"Sid?" ozval se její hlas, který mě donutil k ní obrátit hlavu. Pokynula jsem jí, aby pokračovala, načež jsem přehodila nohy přes okraj okenního parapetu, na kterém jsem seděla. "Nechtěla by jsi jít zase někdy nakupovat?" řekla a podívala se na mě prosebně. "Už jsme dlouho nebyly a navíc by jsme si mohly zase promluvit jako sestry. Třeba co kluci a tak," zasmála se, což vytvořilo úsměv na mých rtech.

"Jo, myslím, že to je dobrý nápad," přikývla jsem kladně, po čemž následovalo Amyiné radostné poskočení.

"Tak co třeba zítra? Vyzvedla bych tě před školou, protože mám jenom šest hodin," zakousla se do rtu, aby alespoň trochu zamaskovala svůj velký úsměv.

„Jo, jasně. Jen si budu muset najít kreditku," uchechtla jsem se a rozhlédla se po pokoji, jakobych už ji hledala.

„Tak hodně štěstí," zasmála se. „Já už musím," ukázala palcem za sebe a začala couvat.

„Kam jdeš?" zeptala jsem se, načež se ozval Amyin povzdech.

„Jen ven... se Zaynem," dodala tiše, což donutilo můj úsměv trochu poklesnout. „Poslyš, já vím-"

„Ne, já nic neříkám. Klidně s ním běž," přerušila jsem ji, poslední větu říkajíc trochu proti své vůli.

„Vážně?" zeptala se překvapeně. Vlastně se jí ani nedivím, svou nechuť vůči Zaynovi jsem pořád dávala dost najevo.

„Jo," přikývla jsem, ale když jsem uviděla její nevěřícný pohled, rozhodla jsem se to trochu rozvést: „Co s tebou nadělám. Kdybych měla nějaké připomínky, jen by z toho byla další hádka, z které by sis stejně nic nevzala, protože jsi stejně tvrdohlavá jako já," pokrčila jsem rameny a uslyšela Amyino uchechtnutí.

„Chápu," usmála se, „tak já už jdu, uvidíme se večer," rozloučila se a zavřela za sebou dveře. Povzdechla jsem si a postavila se z parapetu, míříc ke svojí posteli, na kterou jsem si ale nesedla, jen se na ni podívala. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na ten večer, kdy za mnou Liam přišel, ale já dělala, že spím. Pořád nevím, co myslel těmi slovy „Co mi to děláš?", ale myslím, že to ani nikdy nezjistím. Obzvláště, když se mu už přes měsíc snažím vyhýbat. Musím uznat, že je celkem trpělivý a dokáže si jít za svým, nevzdávat se, jelikož není den, kdy by se se mnou nesnažil navázat kontakt, nepopovídat si. Jenže já mám vždy před očima tu scénu z obchodního domu a pak začnu přemýšlet nad tím, co asi mohli dělat ten večer a prostě to dál nejde. Vždycky se vymluvím, že už musím do učebny nebo za Molly a Niallem. Většinou ale pak místo toho jdu na toalety, abych mohla být na chvíli sama. Co se týče Molly a Nialla, ti dva nemůžou stále pochopit, proč jsem se s Liamem vůbec začala bavit a proč za mnou pořád chodí, když se s ním očividně nechci bavit. Nikdy jsem jim neříkala co jsem s Liamem dělala, jak to mezi námi bylo nebo proč se s ním najednou nechci bavit. A přesně proto si myslí, že mi udělal něco hrozného, což vůbec není pravda, ale já jim to nikdy nevyvrátím, jelikož by potom chtěli vědět co se doopravdy stalo a... ono se vlastně nic nestalo, takže bych se před nimi akorát cítila trapně a oni by si jen ťukali na čelo. Je pravda, že za to sice Liama bezdůvodně nenávidí, ale oni ho neměli v lásce ani předtím a Liamovi na tom vůbec nezáleží, takže je nechávám u svého.

Zavrtěla jsem hlavou, abych se rozpomněla ze všech těch myšlenek a zvedla pohled od postele, rozhlížejíc se po pokoji, abych našla tu svou zatracenou kreditku.