Wrong boy // l.p. (Czech)

37.

„Neboj, mami. Jenom si zajdu pro to tričko, co se mi líbilo, a hned tam zamířím," protočila jsem oči, které jsem nakonec upřímila na své boty, jejichž podpatky vytvářely klepající zvuk, který se rozezníval všude kolem, i když to tu bylo plné lidí.

„Dobře. Ale nemám pro tebe radši vážně přijet? Myslím, že ten autobus opravdu nestihneš," pochybovala dál, což mě donutilo se ušklíbnout. Zvedla jsem oči od svých bot a rozhlédla se po nákupním centru, chystajíc se mamce odpovědět, když v tom jsem zahlédla něco, co mě donutilo se zastavit v pohybu, tudíž i v odpovědi.

„Zlato? Jsi tam?" uslyšela jsem mamčin hlas skrz mobil, který mě v tu chvíli ale absolutně nezajímal. Pár metrů ode mě stál Liam, na kterého se věšela Sie. Moje hrdlo se sevřelo a nehodlalo ze sebe vypustit ani souhlásku.

„Jsi v pořádku?" ozvala se znova mamka, což mě probudilo z mého lehkého transu, avšak nedonutilo mě to odvrátit zrak od těch dvou.

„J-já... jo," vykoktala jsem ze sebe a pak se zhluboka nadechla. Sledovala jsem, jak se na něj tiskla víc a víc a jemu to vůbec nepřekáželo. Dál se na ni usmíval a mluvil k ní. A pak její rty přistály na těch jeho.

„Tak mám pro tebe přijet?"

„Uhm... j-jo. Rozmyslela jsem si to. Můžeš přijet co nejdřív?" vyhrkla jsem ze sebe a otočila se zády scenérii přede mnou, opatrně si utírajíc vlhké oči, které mi začaly nevědomky slzet. Rychle jsem zamrkala a rychlým tempem se rozešla směrem k východu obchodního centra.

„Jasně. Tak za několik minut tam, jo? Zatím pa," ozvalo se z mobilu. Také jsem se rozloučila a vypnula hovor, uschovávajíc si mobil do kabelky. Svůj pohled jsem zabodla do země a zrychlila své tempo, abych odtamtud byla co nejrychleji pryč. V tu chvíli jsem byla zcela zmatená. Proč jsem se tak vlastně cítila? Vždyť jsem jen viděla Liama se Sie, stejně jako před několika měsíci a jsem si jistá, že předtím jsem se takhle rozhodně necítila. Tak co se od té doby změnilo?

°°°

„Dáš si?" usmála se na mě mamka a ukázala mi talíř ve svých rukou, na kterém se vyjímaly čerstvě upečené brownies. Normálně bych se po tom natáhla a snědla polovinu plechu, ale teď jsem na jídlo ani nepomyslela.

„Ne, já... myslím, že už půjdu spát," zakroutila jsem hlavou a pokusila se o lehký úsměv.

„Vždyť ještě není ani půl osmé," poznamenala nechápavě a položila talíř na kuchyňskou linku. „Stalo se něco?" pozvedla obočí a přikročila ke mně.

„Ne, jen jsem... po tom dnešním chození unavená," snažila jsem se znít přesvědčivě, zatímco jsem se pozadu snažila trefit ke schodům bez žádného úrazu. „Dobrou," dodala jsem a otočila se, abych mohla v klidu vyjít schody. Dřív, než jsem stihla úplně zmizet z máminého dosahu, jsem za sebou uslyšela tiché povzdechnutí a následné rozloučení.

Když jsem vešla do svého pokoje, rovnou jsem zamířila směrem k posteli, na kterou jsem se bez rozmýšlení svalila. Přetočila jsem se na záda a na chvíli se zadívala do bezchybného stropu. Moje myšlenky, ať jsem se snažila jak jsem chtěla, se ubíraly jen jediným směrem, a tak jsem jen zhluboka vydechla, vysunula zpod sebe deku a otočila se na bok, peřinu nechávajíc ležet vedle sebe. Mé oči zabloudily směrem k oknu, za kterým se ještě vyskytovaly poslední odstíny denního světla. Nevěděla jsem, proč jsem vůči tomu tak zaujatá. Liam byl, je a vždy bude jen můj kamarád - tak proč mi vadí, že se k sobě tak měli?

Domem se rozezněl zvonek, ale já tomu nevěnovala skoro žádnou pozornost. Můj mozek byl plně zaměstnaný jen jedinou myšlenkou, jediným tématem, které bylo vlastně úplně nesmyslné.

Zavrtala jsem svou hlavu více do polštáře a nastražila uši, když jsem někoho uslyšela jít po schodech nahoru. Zakousla jsem se do rtu a poslouchala, jak kroky míří dál k mému pokoji, až se otevřely dveře. I když jsem k nim byla zády, rychle jsem zavřela oči.

„Sid?" uslyšela jsem za sebou hlas toho, který teď vlastně až moc okupuje můj mozek. Bez pohybu jsem zůstala ležet zády k němu, když jsem za sebou uslyšela povzdech a pak tiché zavření dveří. Tichými kroky se dostal až k mé posteli, na kterou se posadil, těsně vedle mých nohou. Chvíli nastalo v pokoji ticho, kvůli čemuž ve mně začala narůstat nervozita a v hlavě se mi začaly rýsovat otázky. Dívá se na mě? Co tu dělá?

Z myšlenek mě probudil jeho dotek na mé ruce. Svými prsty lehce přejel po mé pokožce od ramena až po loket, kde rukou spočinul. Ucítila jsem, jak se mi na těch místech vytvořila husí kůže, ale to jsem se pokusila ignorovat a čekala, co se vlastně bude dít dál. Jeho mlčenlivost a vůbec jeho přítomnost mi přišla zvláštní a nutila mě přemýšlet nad tím, proč tu vlastně je. Prvně mě napadlo, že bych se mohla 'jako' probudit a zjistit to, ale to jsem hned zavrhla. Když jsem to tak zvážila, uvědomila jsem si, že si vlastně nejsem jistá, jestli s ním chci dneska mluvit.

Jeho dotek zmizel, avšak on stále zůstával sedět na svém místě. Jen se trochu pomrvil a pak promluvil.

„Co mi to děláš?" zeptal se, což v mé hlavě rozproudilo ještě větší zmatek, než tam doposud byl. Co tím myslí? O čem to ksakru mluví?

Jeho váha zmizela z madrace mé postele. Skoro doslova jsem cítila jeho pohled na svých zádech, ale stále jsem si nedovolila se pohnout ani o kousíček. Mé tělo už sice začínalo být strnulé a nespokojené s nynější polohou, ale já se držela. Nesměla jsem dovolit, aby zjistil, že jsem vzhůru. Zjistil by tím, že se s ním nechci bavit. A co když to je jen teď takové moje menší povznešení? Nejspíše by se se mnou potom nebavil on.

Znova se začalo ozývat šustění, tentokrát mé přikrývky, která se do teď stále beze změny povalovala vedle mých zad. Avšak teď se ocitla v Liamových dlaních, které jí napomohly přikrýt celé mé tělo. Odolávala jsem pokušení zaboření svých zubů do rtu, zatímco bylo v prostoru kolem nás opět chvilkové ticho, dokud ho Liam nepřerušil.

„Dobrou noc," špitl. Po jeho slovech se pokojem roznesly tiché zvuky nohou narážejících do podlahy, a následné otevření i zavření dveří. Chvíli jsem stále spočívala ve stejné poloze, abych se ujistila, že už se doopravdy nevrátí, a pak se posadila, svůj pohled upírajíc na povrch dveří od mého pokoje.

Co to vlastně mělo znamenat?

hiii! po měsíci se vracím s dalším dílem a nejspíš i dobrou zprávou! jak už jsem psala v THC, s pátkem skončily všechny moje důležité povinnosti a teď jsem rozhodnutá psát alespoň o něco rychleji než předtím :) tak mi držte palce, ať to dodržím :D

taky vám chci moc poděkovat za všechny ty ohlasy! už máme přes 1k votes :o love ya'll! ♥

kami xx