Wrong boy // l.p. (Czech)

7.

"Tak dík a ahoj" usmála jsem se na Molly, která mě po poslední hodině dovedla ke dveřím kabinetu Michaelsona.

"Ahoj, zítra" mávla na mě a zamířila ven z budovy. Hlavu jsem otočila před sebe a zhluboka se nadechla. Svou ruku jsem napřáhla před sebe a zaklepala jí na těžké dveře. Vevnitř se rozezněly tiché kroky. Stála jsem blízko dvěří , jelikož jsem si myslela, že se otevírají směrem ode mě. Když se ale dveře otevřely a tvrdou ranou mi narazily do čela, uvědomila jsem si, že jsem se mýlila. Bolestně jsem sykla a od dveří pár kroků ustoupila. Ruku jsem si položila na postižené místo a hlavu zvedla na mohutnou postavu ve dveřích.

"Panebože, Thomposonová. Dávejte si trochu pozor" zamračil se Michaelson a o pár kroků se ke mě přiblížil. Provinile jsem se na něj podívala, i když jsem věděla, že to byla vlastně jeho vina. "Ukaž mi to" řekl a já dala své ruce opatrně z čela. Zamračil se. "Pojď, dám ti nějakou útěrku, kterou si namočíš do studené vody" prohlásil, otočil se a zamířil zpátky do svého kabinetu. Poslušně jsem za ním šla.

Z nějakého šuplíku vytáhl útěrku a jak řekl, podal mi ji.

"Tamhle je umyvadlo" ukázal za mě a já tiše přikývla. Popravdě, ani jsem neměla chuť s ním mluvit. Kdo by taky měl?

Útěrku jsem si namočila do studené vody a pak si ji přitiskla na čelo. Otočila jsem se na Michaelsona, který se hrabal v nějakých papírech.

"Jinak máme tu menší změnu plánů" promluvil, aniž by se na mě otočil nebo alespoň podíval. "Musím si jít něco zařídit, takže..." odmlčel se otočil se na mě. Zaradovala jsem se, jelikož jsem si myslela, že to nechá tak a pustí mě. Ovšem, jeho chladný a nečitelný výraz mě znejisťoval. Nedokázala jsem odhadnout, co si myslí. "... takže půjdeš za Andersonem. Prý má taky takové kvítko, které je hned první den po škole" dokončil a já se zarazila. Byla jsem zklamaná, že jsem nemohla domů. Vyšli jsme z jeho kabinetu, který zamknul a pak mi vysvětlil, kde je kabinet učitele Andersona. "Ví o tobě, takže se nepokoušej odejít" varoval mě a s posledním pohledem se otočil na druhou stranu, než jsem měla jít já. S povzdechem jsem se tedy taky otočila a rozešla jsem se podle Michaelsonových instrukcí. Když jsem došla ke dveřím, které by měly vést ke kabinetu Andersona, zaklepala jsem a o pár (možná i o trochu víc) kroků ustoupila. Nechtěla jsem riskovat další ránu do čela.

Dveře se otevřely (směrem ode mě) a v nich se objevil pan Anderson. Na jeho tváři se v tu chvíli objevil pobavený úšklebek.

"Proč stojíš tak daleko?" zeptal se a já se podívala na místo mezi námi. Popravdě, byla jsem od něj daleko dva metry.

Zvedla jsem na něj pohled a začervenala se. Ruku jsem si nervózně více přitiskla k čelu, načež jsem bolestně sykla. To nebyl dobrý nápad.

"Tak pojď" řekl a ustoupil na bok, abych mohla vejít. Lehce jsem se na něj usmála a prošla kolem něj. Hned jak jsem vešla, můj pohled padl na další osobu v místnosti. Polkla jsem. Úplně jsem zapoměla, že tu bude i on. A nejlepší na tom bylo, že mojí vinou.

Jeho hlava se na mě znuděně a pomalu otočila od papíru, do kterého si něco čmáral. Když si uvědomil, kdo jsem, zamračil se. Nervózně jsem se kousla do rtu a pohled radši znova vrátila na Andersona. Svou hlavou mi naznačil, abych si sedla vedle bezejmenného. Sklonila jsem hlavu a pomalu se vydala k židli, zatímco Anderson si šel sednout na svou židli, která se rozprostírala za ne moc velkým, pracovním stolem.

Posadila jsem se a hlavu nechala skloněnou na dřevěnou desku, která byla připojená k židli. Nervózně jsem si hrála s prsty. Svůj pohled jsem zvedla na Andersona, který si něco zapisoval. Po očku se na mě podíval a když si všiml, že se na něj dívám, trochu se pousmál, ale pak se zase zpátky soustředil na papíry před ním. Hlavu jsem opatrně a pomalu otočila na bok, vedle mě, aby si mě kluk-od-ktereho-pořád-nevím-jméno nevšiml. Podařilo se, přičemž jsem se pro sebe usmála. Jeho rysy byly nehybné a tvrdé, jak se soustředil na to, co kreslil. Chtěla jsem se podívat, co kreslil, ale zabránila mi v tom jeho ruka, která přistála na jeho kresbě. Vylekaně jsem se mu podívala do očí.

"Hleď si svýho" řekl a ještě více se zamračil. Papír, na který se doteď tak silně soustředil, zmuchlal a hodil do koše, který byl nedaleko od nás. Divila jsem se, že ho jen tak vyhodil, když si na něm dal tak záležet.

Svou hlavu ode mě odvrátil a podíval se z okna vpravo. Své ruce jsem dala na desku přede mnou a dala si na ně čelo, přičemž jsem zhluboka vydechla. To tu mám třičtvrtě hodiny znuděně sedět a dívat se do blba? A ještě navíc ve společnosti s ním?

Znuděně jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Byla to menší místnost se stejnými šesti židlemi, na které jsem seděla já. Zřejmě pro poškoláky. Můj pohled spadl, i když proti mé vůli, na koš, ve kterém se nacházel onen papírek. Byla jsem tak strašně zvědavá, co by mohl obsahovat, když se kvůli něj tak rozčílil. Ale je tu taky možnost, že je takhle naštvaný pořád. Potom mě ale zase zajímá, proč?

Zavrtěla jsem hlavou, která byla naplněná jenom otázkami a myšlenkami na něj. Co je na něm tak zajímavého, že na něj musím pořád myslet? Hlavu jsem na něj otočila v naději, že to zjistím. Ale pravda byla, že mi to v ničem nepomohlo. Ba naopak. Znova mě zpražil jeho naštvaný pohled. Nah, strašně mě štve, že nevím jeho jméno. Pokaždé, když je možnost, že někdo vysloví jeho jméno, řekne místo toho nějaké zájmeno jako například on nebo ty. To je jeho jméno zakázané, nebo co?

Kousla jsem se do rtu. Vážně jsem chtěla vědět jeho jméno. Přece ho nebudu pojmenovávat kluk-od-kterého-pořád-nevím-jméno. Ne jenom, že je to dlouhé, ale taky je to pitomé. Živě si umím představit, jak by se na mě ostatní dívali, kdybych ho tak v rozhovoru pojmenovala. Jako na idiota. Proto jsem se zhluboka nadechla a připravila se, že na něj budu muset promluivit.

"Ehm..." 'odkašlala' jsem si, aby na mě otočil svou pozornost. Když se tak stalo, pokračovala jsem: "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se znova se zakousla do svého rtu. Jestli to takhle bude pokračovat, za chvíli budu mít ret prokousaný až do krve.

"Proč?" zamračil se a já pokrčila rameny. Co bych mu tak měla říct?
'Jen tak. Nebo chceš, abych si tě pojmenovala sama? Co je lepší - Gilbert nebo Alfred?' Upřímě řečeno, podle mě by mě na místě zabil.

"Sidney?" promluvil najednou pan Anderson. Bleskově jsem na něj otočila hlavu a zvědavě čekala, co ode mě chce. "Myslím, že by jsi mohla odejít" usmál se na mě a mě se na rtech roztáhl úsměv. Chtěla jsem se postavit, ale zastavil mě hlas vedle mě.

"To ji jako necháte jen tak odejít?" zeptal se naštvaně on.

"No, vlastně neudělala nic špatného. Jenom přispěchala na pomoc k Niallovi, kterému jsi ublížil" pokrčil rameny Anderson, otočil na mě pohled a hlavou ukázal ke dveřím. Postavila jsem se.

"Ale to není fér. Michaelson by ji nepustil" založil si ruce na hrudi. Stylem mluvení mi teď připoměl malé dítě, které u doktora nedostalo sladkost za odvahu.

"Pan Michaelson nevěděl, za jaké podmínky odešla" zamračil se.

"Ale-"

"Bez dikuse" odmávl ho Anderson a znova se na mě podíval. "Tak běž" popohnal mě s úsměvem. Úsměvem jsem mu poděkovala a rychle z jeho kabinetu vystřelila, jelikož jsem na svých zádech cítila dva pohledy.

Takžeeeee... :) tady máte nový díl :)) s dílem jsem docela spokojená, takžeeeee... :D doufám, že se líbí :)) vážně je mi líto, že pridávám tak pomalu, ale vážně... THC je moje prioritní story... Doufám, že mě chápete :))

Tak, zatím ještě nemám co dodat a tady se toho taky moc neděje, takže vás zatím nemůžu spamovat otázkami :( :D :D ale tak... Toho se taky všichni dočkáme ;D

Jinak děkuju, že to čtete! :)) ^^ Kami xx

Ps.: řekla jsem si, že jsem tu ještě nepřidala žádnou písničku od 1D, tak jsem přidala Night Changes :)) strašně jsem si ji zamilovala a ten klip se mi zdá... Prostě vtipný :D