Wrong boy // l.p. (Czech)

33.

„Ten doktor byl přítel mého táty," pronesl po delší odmlce Liam. Seděla jsem na svojí posteli se svými koleny pod bradou a rukama obmotanýma kolem nohou. Svůj pohled jsem bez výrazu zapírala do stěny naproti mě, ale když Liam promluvil, obrátila jsem ho na něj. Seděl na kraji postele a opatrně si mě prohlížel. Asi před čtvrt hodinou ho do mého pokoje dovedla mamka a odešla se slovy, že půjde navštívit kamarádku, ale vsadím se, že šla za tátou.

„Přemluvil jsem tátu, aby ošetřoval tvého," odmlčel se. „Vlastně to ani nebylo přemlouvání, skoro hned na to přistoupil," dodal potichu a zadíval se mi do očí. Čekal, že mu nějak odpovím, ale já jen sklopila pohled a trhaně vydechla. Liam se nepatrně přisunul a svou ruku položil na ty mé, které se spojovaly u mých kotníků. Chvíli bylo ticho, než jsem se konečně rozhodla promluvit.

„Víš, co přesně mu je?" zvedla jsem na něj pohled, přičemž se v Liamových očích bleskla jiskra.

„Jo," přikývl a odmlčel se, aby si všechna slova v hlavě uspořádal. „Histotická Hypoxie je nejčastěji zaviněná otravou alkoholem - jako u tvého otce - nebo kyanidem. Znamená to, že buňky nedokážou zpracovat kyslík, který je přiváděn krví, a tak pak žílami, kterými normálně vede odkysličená krev, vede i ta okysličená, což způsobuje zrůžovění až začervenání pokožky, čeho sis nejspíše všimla," řekl a já přikývla. Odtáhla jsem své ruce od té jeho a upravila si jimi vlasy. Pak jsem si dala své nohy dál od trupu a do prostoru mezi nohama a tělem jsem si uložila ruce. Zadívala jsem se na ně a zakousla se do rtu, jelikož jsem cítila, jak se mi do očí znova derou další slzy. Zavřela jsem oči, ale ani to nepomohlo, a tak jsem se už o chvíli později otřásala v rytmu mých vzlyků. Přiložila jsem si ruce k ústům, vypouštějíc všechno na povrch.

„Pojď sem," vydechl Liam a já se hned vrhla kolem jeho krku. Zabořila jsem svou hlavu do jeho trička a nechala své slzy se do něj vsáknout. Jeho ruce mi přejížděly po zádech, snažíc se mě uklidnit, ale nedařilo se mu to.

„Notak," povzdechl si po chvíli Liam a za ramena mě od sebe odtáhl, očima mě skenujíc. „Proč mám kvůli tobě mokré tričko?" zeptal se a já se nechápavě zatvářila.

„Protože pláču...?" špitla jsem plačtivě.

„A to proč?" povytáhl jedno obočí vzhůru.

„Protože je můj otec v nemocnici a umírá...?" popotáhla jsem, stále s pohledem na něm.

„Jak víš, že umírá? Nic takového doktor neřekl."

„Ale je to zřejmé."

„Není," zavrtěl hlavou. „To sis jen dala do hlavy sama a nehodláš se toho pustit," řekl a ruce, které měl doteď na mých ramenech, přesunul přes ty moje k mým dlaním, které povzbudivě stiskl. „Nesmíš ztrácet naději," povytáhl koutky rtů do menšího úsměvu. Sklonila jsem hlavu a mlčela, na to jsem mu neměla co říct.

„Víš, co v takových chvílích zabírá?" zeptal se a postavil se z postele, pouštějíc mé ruce.

„Co?" zeptala jsem se zvědavě a utřela si slzy.

„Čokoláda! Kde ji máte? Bude to chtít zásoby!" křikl a povzbudivě se na mě usmál, což mi vytvořilo menší úsměv na rtech.

„No, nějaká by měla být tady...," sotva jsem ukázala na šuplík v nočním stolku, už držel čokoládu v rukou.

„Jde se jíst!"

°°°

Nakonec to dopadlo tak, že jsme ukradli čokoládu i mamce, ale stejně snědl většinu Liam. Celou dobu se mě snažil rozveselit, což se mu celkem dařilo.

Teď je další den, venku prší a já sedím sama doma. Mé oči směřovaly k mobilu, který náhle zavibroval. Na displeji se objevila mamčina fotka, na které se ještě šťastně usmívala. Lehce jsem se pro sebe usmála a hovor přijala.

„Ano?" řekla jsem plačtivým tónem. Popotáhla jsem a utřela si vlhké oči.

„Sid. O-on...," promluvila, ale pak propukla v hlasitý pláč. Ani to nemusela doříct, aby mi to došlo.

„Ne," vzlykla jsem a přiložila si ruku k puse.

„Nechoď sem...," odmlčela se po chvíli. „Přijedu domů," jakmile to řekla, vypla jsem hovor. Rychle jsem se postavila z postele a utíkala skrz dům k hlavnímu vchodu. Boty jsem neřešila a vyběhla ven, přímo ke svému autu. Chtěla jsem otevřít dveře, ale pak jsem si uvědomila, že nemám klíče.

„Ne!" křikla jsem a začala s klikou lomcovat. Pak jsem se otočila a zády se opřela o auto, pomalu se sesouvajíc k zemi.

„Ne," zašeptala jsem trhaně a přitiskla si nohy k tělu. Položila jsem si hlavu na nohy a teprve v té chvíli jsem nad tím začala pořádně přemýšlet. Už nikdy neuvidím jeho úsměv, životem naplněné oči, ba jen jeho letmý pohyb. Už nikdy si spolu nebudeme povídat. Nebude se mě ptát na kluky, ani na nic jiného. Všechno je pryč.

Na mém rameni se náhle objevila něčí ruka. Trhla jsem sebou a zvedla pohled na osobu nade mnou.

„Liame," vzdychla jsem a odvrátila od něj obličej.

„Co se stalo?" dřepl si a svým ukazováčkem otočil mou hlavu čelem k němu. Zakousla jsem se do rtu a sklonila oči. Posadil se vedle mě, rukou stále tisknouc mé rameno.

„Táta," propadla jsem dalšímu zběsilému pláči. Jeho ruce se kolem mě obmotaly, zatímco já jsem se na něj natiskla a zabořila svou hlavu do jeho krku.

„Bude to dobrý-" špitl, ale já jsem ho přerušila.

„Ne! Už nikdy to nebude dobrý! Nechápeš, že umřel? Už ho nikdy živého neuvidím! Žádné rozhovory, objetí, nic!" vybouchla jsem a odstrčila ho od sebe. Přiložila jsem si prsty ke rtům a pak se na něj podívala. Přitiskla jsem se k němu zpátky a potichu se začala omlouvat.

„Neomlouvej se," řekl mi do vlasů, zatímco jsem se chvěla pod náporem svých vzlyků. „Pojď, půjdeme dovnitř," dodal po chvilce, postavil se a potom pomohl mě. Pomalu jsme vstoupili dovnitř dveřmi, které jsem předtím nechala otevřené.

„Já... půjdu do koupelny," zamumlala jsem, Liam přikývl a dovedl mě k ní. Zavřela jsem za sebou a přešla k umyvadlu, o které jsem se opřela a podívala se na sebe do zrcadla. Celá jsem byla napuchnutá, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.

Opláchla jsem si obličej a zhluboka vydechla. Zakousla jsem se do rtu a sklonila pohled.

Už nikdy to nebude jako předtím.

hiii :) tak jo, hlásím se po prázdninách! :) snažila jsem se si něco předepsat... ale nečekejte žádné zázraky... :D ale možná jsem si konečně vymyslela systém, se kterým bych mohla začít vydávat častěji... ale
zaprvé - zdůrazňuji MOŽNÁ!
zadruhé - ... nečekejte žádné zázraky :D

jinak, co říkáte na ten děj? :)

love ya'll! ♥

kami xx