Secret Mission // Dramione ✔

1. „Nemáš vůbec ponětí, s kým to mluvíš, Malfoy"

Šest let na Bradavické škole čar a kouzel. Šest let mého ponižování, kvůli mému původu. Šest let pořád ta stejná osoba. Už šest let tu osobu nenávidím z celého srdce. Pokaždé, když ji vidím, mám nutkání tu osobu zabít. Pořád se divím, že jsem to ještě vůbec neudělala. Ale myslím, že tu osobu vážně brzo zabiju.

„Slečno Grangerová, vnímáte mě?" vytrhl mě z mého přemýšlení profesor Snape. Když nad tím tak přemýšlím, taky ho nemám moc v lásce. „Omlouvám se, pane profesore." Poníženě jsem sklopila svůj pohled dolů na svoje stehna. Tohle se mi poslední dobou stává poměrně často. „Strhávám Nebelvíru deset bodů," zamručel bezcitně a dál se věnoval svému výkladu. No jasně, ale Zmijozelu, by jste to neudělal. Protočila jsem očima a snažila jsem se vnímat jeho výklad, ale pořád jsem se nemohla soustředit. Začalo mi bzučet v hlavě a nemohla jsem zaostřit, taky mě začal pálit krk.

Chtěla bych vědět, z čeho to mám a proč se to děje zrovna mně. Zvedla jsem proto ruku, abych se zeptala. „Pane profesore, mohla bych mít otázku?" optala jsem se, když si mě všimnul. Pokynul mi, abych pokračovala. „Chtěla jsem se zeptat... Čistě teoreticky... Co by to bylo za kouzlo, nebo magii, kdyby... Řekněme, že by někoho začal pálit krk a nemohl by třeba zaostřit na určité místo a-" než jsem to stačila dopovědět, skočil mi do řeči. „A začalo by mu bzučet v hlavě?" optal se překvapeně. Tuhle otázku asi zrovna nečekal. Jen jsem přikývla. „No, slečno Grangerová, to je černá magie. Konkrétně je to kouzlo na přivolání pomoci, či kouzlo nejvyšší potřeby. To je, že čistě teoreticky toho člověka buďto někdo hledá, nebo... Prostě ho někdo nutně hledá a potřebuje jeho přítomnost." odpověděl mi. „Děkuji," špitla jsem. Začal opět vykládat něco o magii proti velmi nebezpečným bytostem, ale já se prostě nemohla soustředit.

Ještě, že tohle byla poslední hodina. Po ukončení hodiny s profesorem Snapem, jsem rychle utíkala do Velké síně za Ronem a Harrym. „Ahoj Hermiono," zdravili mě už z dálky a Harry na mě mával, jako smyslů zbavený, zatímco Ron se pořád cpal. „Ahoj," pozdravila jsem je, když sem si sedla vedle Harryho. Avšak, hned, jak jsem dosedla, mě opět začal pálit krk a moje zareagování na to, bylo hlasité vyjeknutí. „Je ti něco?" optal se mě Ron. Záporně jsem pokroutila hlavou a pustila jsem se do pudingu, který se objevil přede mnou.

„Hej, mudlovská šmejdko," uslyšela jsem velice známé hlasy od Zmijozelského stolu. Na takovéhle nadávky jsem byla zvyklá, takže jsem pokroutila hlavou a nevšímala jsem si jich, ale tentokrát je to neodradilo. „Nikdo ti neřekl, že sem nepatříš? Nikdo přece nemá rád mudlovský šmejdky, takový, jako jsi ty. Kdyby, jsi umřela, nikomu by, jsi nechyběla." V tuto chvíli všichni ve Velké síni zmlkli. Dívali se na mě a poté svůj pohled přesunuli k osobě, která vyslovila danou větu.

Vzhlédla jsem od misky s pudingem a podívala jsem se na něj. Na osobu, kterou ze všeho nejvíc na světě nenávidím. Na Draca Malfoye. Na tváři mu panoval jeho obvyklý ďábelský úšklebek. Co ho však překvapilo, bylo to, že jsem se na něj také ušklíbla. „Nemáš vůbec ponětí, s kým to mluvíš, Malfoy. usmála jsem se. Ale ani tohle ho neodradilo. Byl totiž otravnější, než moucha. „Ale já myslím, že ano..." dal si malou pauzu, ale věděla jsem, co se chystá povědět. „S mudlovskou šmejdkou," dopověděl to a všichni ze Zmijozelu se začali smát.

„Jak myslíš, Draco." pošeptala jsem do větru daná slova tak, aby to neslyšel.

-------

Po obědě jsem šla do své koleje, konkrétně do svého pokoje. Když jsem tam však vstoupila, něco se válelo na mé posteli. Vím jistě, že když jsem z pokoje odcházela, nebylo to tam. Přešla jsem ke své posteli blíž, ale ne zase tak moc, protože jsem se bála, že je to opět nějaký žert od lidí ze Zmijozelu. Když se dlouho nic nedělo, odhodlala jsem se vzít dopis do ruky. Vyndala jsem ho z obálky a začala jsem číst.

Drahá Hermiono,

Prosím přemísti se dnes, přesně v 17:00 na Malfoy Manor. Chci, aby se už dnes moji služebníčci dozvěděli, kdo je vlastně moje dcera. Už z toho mého tajemství, chci říct, z toho našeho tajemství, dělají docela velkou vědu. Tak ať už se netrápí. Prosím, přijď včas, víš, jak nemám rád pozdní příchody.

L. V.

Až v pět hodin? Tak to mám času dost. Lehla jsem si do postele, na které ještě před chvílí ležel dopis a i přes to, že jsem nebyla unavená, usnula jsem. Kdy předtím jsem hned usnula, když jsem si lehla do postele? Dál jsem svoji otázku nijak nerozebírala, protože jsem upadla do říše snů.

-----

„No to snad ne!" zaklela jsem, hned, jak jsem se probudila. Málem jsem zaspala. Mám už jen půl hodiny, než se mám přemístit na Malfoy Manor. Moment, moment, moment... Na Malfoy Manor? Jako to se mám přemístit tak, kde bydlí Dracovi rodiče a tak, kde sám Draco Malfoy vyrůstal, Tak tam teda nechci. Bylo ale už pozdě domluvenou schůzku zrušit, takže to budu muset nějak přežít.

Převlékla jsem se do šatů a vlasy jsem si sepnula do rybího copu. Už mám jen deset minut. Popadla jsem hůlku a právě jsem porušila Bradavický zákon, který praví, že ve škole se nesmí přemisťovat. No, teď už je asi pozdě.

----------

Tak jo, zase mě nějak chytnula ta kreativní nálada. Slibuju, že tentokrát tento příběh nesmažu. Mám ho totiž do detailu promyšlený, takže ho nesmažu... přísahám :D

Bude to jakýsi mix humoru a prostě Harryho Pottera :D

Byla bych ráda, kdyby jste se ozvali, jestli mám v příběhu pokračovat :D