Secret Mission // Dramione ✔

25. „Bože, udělám cokoliv. Jen mi ji vrať zpátky, prosím."

Draco

„Ne, ne, ne, ne!" křičel jsem na všechny strany a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo si mě nikdo nevšímá. Tloukl jsem rukama do tvrdé zdi tak silně, až mi z článků na prstech začala téct krev.

„To nemůže být pravda," zašeptal jsem už značně klidněji. Ruce mi sjely podél těla stejně tak, jako slzy sjížděly po mých tvářích.

Mohla mít krásnou budoucnost. Mohla být mocná čarodějka. Mohla se vdát. Mohla mít děti. Tředa klidně tři. Mohla zestárnout společně se svým manželem. Ale to by nesměla potkat mě.

Kdo ví... Já mohl stát po jejím boku. Mohli jsme vychovávat naše děti. Mohli jsme zestárnout spolu.

„Bože, udělám cokoliv. Jen mi ji vrať zpátky, prosím." pošeptal jsem. „Strašně moc mě to mr-" zasekl jsem se na konci věty. To nemůže být pravda. Její hruď se na okamžik zvedla.

„Hermiono?" zkusil jsem to. Nic. Žádná odpověď. To jsem mohl tušit.

***

Už uběhla hodina. Válka venku pokračuje, jen já sedím tady uvnitř hradu vedle Hermiony. Držím ji za ruku a doufám, že se probere.

„Vím, že mě asi nesnášíš, i když jsi mi věnovala svoje poslední slova, která byla kladná, ale..." začal jsem.

„Podle mě nejde mít člověka, který vás zabije rád." pokračoval jsem. „Jsi mrtvá a já si tady s tebou povídám. Jindy by mi přítomnost mrtvoly naháněla husí kůži, ale ty mi nevadíš." usmál jsem se nad tím, jak si tady povídám s mrtvolou.

„Víš, co mě napadlo?" podíval jsem se na její bledý obličej a doufal jsem, že mi odpoví. Neodpověděla.

„Nevíš. Možná to ani nechceš vědět, ale já ti to řeknu." usmál jsem se. „Ještě, než jsi zjistila, že jsem se celou tu dobu snažil splnit svůj úkol, jsem doufal, že bysme spolu mohli chodit."

„Jako chápeš, ne? Nejen, že jsi dcerou Pána Zla, ale... Prostě jsi byla vždycky se mnou. Byla jsi se mnou, když mě tvůj a můj otec zasáhli kletbou crucio. Jako, ne že by jsi byla se mnou, ale když jsem ti to řekl, postarala jsi se o mě..." povzdechl jsem si.

„Když jsem si stoupl před tebe, aby tě nezasáhlo crucio a omdlel jsem, byla jsi pak se mnou. Celou noc jsi ležela vedle mě a čekala jsi, až se proberu." usmál jsem se nad svými vzpomínkami.

„A pak, když jsi se začínala zajímat o Cedrica, štvalo mě to. Štvalo mě, že se nezajímáš o mě. To bylo samý Cedric to a Cedric tamto. Myslel jsem, že ho zabiju, ale udělala jsi to za mě," uchechtl jsem se.

„Ne, že bych se ti posmíval. Nenohla jsi za to. Mohlo za to to znamení. Pamatuju si, že jsem to znamení chtěl taky. Ale mnohem víc jsem si přál, aby jsi mě znovu políbila. Když jsi to totiž udělala poprvé, chtěla jsi na to zapomenout a to mě neskutečně mrzelo." sledoval jsem zem a všiml jsem si, že v rytmu tlukotu svého srdce klepu nohou o podlahu.

„A pak jsi to zjistila. Chtěl jsem ti to vysvětlit. Chtěl jsem ti říct, že mi nešlo jen o splnění úkolu od tvého otce. Chtěl jsem ti říct, jak moc tě mám rád. Ale ty jsi nic nechtěla slyšet. Nechtěla jsi vysvětlení. Jsi tvrdohlavá, víš to?" podíval jsem se znova na ni. Na obličeji jí sídlila ta nejbledější barva, jakou jsem kdy viděl.

„Byl jsem naštvaný. Na sebe, ale hlavně na tebe, proto jsem řekl to, co jsem řekl." sklopil jsem pohled dolů. Nemohl jsem se dívat do její tváře.

„Nechtěl jsem, aby jsi odešla z mého života. Na to jsem tě až moc miloval. Nesnesl bych, kdyy jsi vážně odešla. Myslel jsem, že svůj slib nedodržíš, ale opak je pravdou." povzdechl jsem si.

„Ale zaútočila jsi na mě první. Myslel jsem, že mě máš alespoň trochu ráda na to, aby jsi na mě přestala útočit, ale ne. A pak se to prostě stalo. Ztratil jsem kontrolu nad svým tělem a začal jsem křičet jedno kouzlo za druhým." slzy opět opustily moje oči.

„Užíval jsem si, jak se svíjíš v bolestech. Ba dokonce jsem si tvoji bolest užíval. Nedokázal jsem na tebe přestat útočit, až do chvíle, kdy se tam objevila Ginny," semkl jsem víčka pevně k sobě, abych zabránil dalším slzám, ale nešlo to.

„A pak se ve mně něco zlomilo. To ty jsi mě zlomila. A tímto se dostáváme, až semka." porozhlédl jsem se kolem sebe.

„Já tady už asi dvě hodiny sedím a držím tě za ruku, zatímco ty už asi ani nejsi mezi živými. Vykládám ti tady svůj životní příběh, ale ty mě neslyšíš. Je to jako kdyby jsem si povídal sám pro sebe. Nebo jako kdyby jsem to povídal větru, či co." usmál jsem se, ale spíše to vypadalo jako úšklebek.

„Doufám, že se probereš. Nejspíš doufám marně. Vždyť jsi mrtvá, jak by ses tedy potom mohla probrat?" pokroutil jsem hlavou nad svými vlastními myšlenkami.

„Někdy je třeba doufat v naději." ozval se chraplavý hlas vedle mě. Doširoka jsem rozevřel oči a pootočil jsem hlavou za hlasem.

Hermioniny oči na mě koukaly a její rty byly stočené do jemného úsměvu. „Jak dlouho už jsi vzhůru?" optal jsem se hned.

„Už dlouho, ale tvůj příběh mě opravdu zajímal, takže jsem tě nechtěla rušit." zašeptala.

Hermiona

„Takže jsem to říkal zbytečně? Byla jsi vzhůru? Já se tady o tebe strachuju a ty si ze mě děláš srandu?!" zakřičel. Rychle se zvedl ze země a rychlým krokem odcházel pryč.

„Draco," pošeptala jsem. Neslyšel mě. Opatrně jsem se zvedla ze zěmě a vrávoravým krokem jsem se vydala za ním.

Když jsem vyšla z hradu, uviděla jsem ho procházet mezi bojujícími smrtijedy a čeroději.

„Draco," zakřičela jsem, ale neslyšel mě. Odkašlala jsem si a zkusila jsem zakřičet víc nahlas.

„Draco!" zastavil se, ale neotočil se ke mně. Pomalu jsem k němu došla. Za ním jsem se na chvíli zastavila, ale potom jsem ho obešla, abych mu viděla do tváře.

A bez jakého koliv varování jsem to udělala.

Prostě jsem ho políbila uprostřed války.

-----------------

Tadá :DD Jsem tady s dalším dílem :DD

Snad se vám líbil♥

★&coments