Secret Mission // Dramione ✔

2. „Omyl, Draco. Je to moje dcera. A jakže jsi ji nazval?"

Objevila jsem se před sídlem Malfoyových a nejistě jsem si to kráčela kupředu, ke dveřím. Šlo to docela lehce. I když jsem měla boty na podpatku, dokázala jsem udržet rovnováhu. Tedy prozatím.

Došla jsem ke dveřím a zaklepala jsem. Než mi přišel někdo otevřít, ještě jsem si upravila vlasy.

„Dobrý den slečno Grangerová, všichni vás již očekávají," oznámil mi docela malý skřítek. Nevím, jak jinak bych to měla pojmenovat. Ale jedno jsem věděla zcela přesně, jdu pozdě. A můj otec nemá rád pozdní příchody.

„Nebojte se, moje dcera tu bude co nevidět. Nemusíte mít žádné obavy," uslyšela jsem hlas, který patřil mému otci. V tom mě přepadla panika. Nachvíli jsem se zastavila, hned jsem však pokračovala v chůzi, dokud jsem nepřišla na prách dveří, zřejmě do obývacího pokoje.

Všechny pohledy se v tu chvíli obrátily na mě a to mě ještě víc znervóznilo. Nejsem zvyklá na takovou pozornost. Snažila jsem se nedávat na sobě znát svůj strach. Hrdě jsem vystrčila bradu a narovnala jsem se v zádech. Všichni byli zticha.

„Tak vážení... Toto je moje dcera Hermiona," pronesl po chvíli můj otec. Pořád nikdo nic neříkal. Jen koukali. Nejprve na mě, poté na mého otce a pak svůj zrak přesunuli opět na mě.

„Cože? Grangerová? Vždyť je to mudlovská šmejdka. Musel jste se spléct, pane. Toto nemůže být vaše dcera!" jako první se vzpamatoval Draco. Kdo jiný? Protočila jsem očima, ale můj otec z toho byl značně vyveden z míry.

„Omyl, Draco. Je to moje dcera. A jakže jsi ji nazval?" jeho hlas byl pořád klidný, ale věděla jsem, že mu to moc dlouho nevydrží, pokud bude Draco takhle vyvádět. „Ale, ale, vždyť... Vždyť to není možný! Jaktože jsem to nevěděl? Měl jsem právo na to to vědět." Draco se prudce zvedl ze židle, na které seděl a ta se s ranou setkala s chladnou zemí.

„Tak to teda ne! Neměl jsi na to žádné právo! Copak jsi normální? Celej život... Celej můj zasranej život, co tě znám mi nadáváš do mudlovský šmejdky. Promiň, ale jako absolutně žádný právo jsi na to neměl!" poprvé za celou dobu jsem promluvila. Nebo spíš jsem trošku křičela. Tak dobře, hodně jsem křičela.

Lucius Malfoy dal Dracovi pohlavek. Asi za to, jak se choval. „Tati? Ale k tomu jsi mě naváděl ty." řekl Draco s jeho typickým úšklebkem na tváři a podíval se na svého otce. Ten zrudnul v obličeji a dal Dracovi ještě větší pohlavek, než předtím.

„Tak já myslím, že to by už stačilo pánové," napomenul je otec, při čemž měl jedno obočí nahoře a druhé dole. Štvalo mě to, protože to jsem nikdy neuměla. Nikdy jsem neuměla toto udělat s obočím. „Ale on si začal," vykřikl Lucius, jako malé dítě.

„Ale notak, Luciusi. Kolikrát jsem ti říkal, aby jsi se nechoval, jak malé dítě? Nejmíň milionkrát, tak s tím prosím přestaň," stál jsem pořád mezi dveřmi, ale už mi pomale odumíraly nohy. Naštěstí si toho Narcissa všimla. „Drahoušku, nestůj tam mezi těmi dveřmi a pojď si sednout." vyzvala mě. Byla jsem jí za to vděčná.

Sedla jsem si ke stolu naproti ní a čekala jsem, co se bude dít dál. Dlouho se nic nedělo a já jsem začínala být nervózní. Něměla jsem ráda chvilky ticha. Nikdo nemluvil. Ani můj otec, ani jeho poskoci, ani Malfoy... Prostě nikdo. Začala jsem si kousat nehty, což dělám vždycky, když jsem nervózní. Tikala jsem očima po celé místnosti a myslím, že kdyby to šlo, dalo by se to ticho krájet. Když jsem omylem narazila pohledem na Malfoye, všimla jsem si, že na mě kouká. Nebyl to zrovna hezký pohled. Oči měl přimhouřené a vypadalo to, že byl naštvaný. Musela jsem se v duchu začít smát.

„Tak, kdyby vám to nevadilo, chtěl bych si nechvíli vypůjčit Draca. Je tu nový a každý z vás už má svůj úkol. Někdo ho splnil a někdo taky ne, ale Dracovi jsem ještě žádný nedal a právě to bych chtěl napravit. Takže, kdyby jste dovolili. Draco, pojď za mnou," ukázal na právě jmenovaného otec. Malfoyovi se na tváři zračil strach. Musela jsem se ušklíbnout, abych se nezačala smát, ale kdybych mohla, už by jsem se válela po zemi a Malfoy by mě vraždil ohledem. Stejně tak, jako to dělá teď.

„Tak, slečno Grangerová..." promluvil na mě Lucius a zatvářil se nevinně. Chvíli mu trvalo, než zase pokračoval. „Moc se vám omlouvám za to, že jsem syna naváděl, aby... No, vy víte, co chci říct. Já prostě nesnáším kouzelníky s nečistou krví, takže... A Pán Zla nám ani neřekl, že má dceru, takže-" „To je v pořádku, Luciusi. Odpouštím vám," nenechala jsem ho ani dopovědět jeho dlouhý proslov. Jen by mě zajímalo, co můj otec dal Malfoyovi za úkol.

Po dlouhé době, kdy bylo opět ticho, zaskřípaly dveře od pokoje, ze kterého právě vyšel Malfoy a můj otec. Vypadalo to, že Malfoy byl docela vyvedený z míry a můj otec se usmíval, takže si myslím, že to nemohlo být tak hrozné. Horší by bylo, kdyby Malfoy úkol nesplnil. To už by se otec určitě neusmíval.

Když Malfoy narazil na můj pohled, usmál se na mě. Ne přirozeně, ale falešně. Falešný úsměv jsem mu oplatila a dál jsem ho nevnímala. „Myslím, že pro dnešek je schůze u konce." oznámil otec a zmizel.

-------------

Takž, ahoj :D Máte tu další kapitolu. Příští kapitola bude i z pohledu Draca, aby jste věděli, co mu dal Pán Zla za úkol :D Teda pokud to ovšem chcete vědět :D

Moc mě potěší komentáře a votes :D