Secret Mission // Dramione ✔

22. „Slibuju, že naposled mě uvidíš, až budu stát po boku svého otce."

Už je to týden. Týden od toho, kdy jsem naposledy mluvila s Dracem. Neměla jsem ani odvahu, podívat se do jeho očí. Do těch nádherných modro-šedých očí. Věděla jsem, že pokud bych to udělala, odpustila bych mu všechno. A to mě štvalo. Proto jsem se na něj radši ani nedívala.

Když jsem chtěla vědět, co dělá, zeptala jsem se Harryho nebo Rona. Spíše Harryho. Jeho obvyklá odpověď byla: „Baví se s Pansy."

Tohle byl jasný důvod toho, že už jsem mu naprosto ukradená a že už mu ani nestojím za to, aby se mi omluvil. Co jsem ale čekala, že? Sama jsem mu řekla, ať už na mě nikdy nemluví.

Zároveň mi to ale bylo líto. Jen mě využil k tomu, aby splnil svůj úkol. Bavil se se mnou jen proto,aby měl od mého otce pokoj. A já jsem byla tak důvěřivá a tak hloupá, že jsem ho nechala, ať mi zamotá hlavu. A že se mu to povedlo.

Možná jsem mu to měla říct už dřív, ale neměla jsem na to dostatek odvahy. Vlastně jsem si dřív ani nebyla jistá, jestli je to opravdu to, co jsem si myslela, že to je.

Uvědomila jsem si to ale až teď. Jeho oči, ve kterých je vždy malý plamínek, který ztotožňuje jeho odvahu a jeho chytrost. Jeho chováním, které není vždy ukázkové, okouzluje většinu holek. Možná jsem se k nim přiřadila i já. Jeho úsměv, při kterém se každé holce podlomí kolena. On celý je ztotožnění dokonalého kluka.

„Hermiono, vím, že je to pro tebe teď těžký, ale taky by jsi mě mohla někdy vnímat." utrousil Harry a dál se přehraboval vidličkou v kaši. „Promiň, říkal jsi něco?" zvedla jsem pohled k němu a dávala jsem si pozor na to, aby můj pohled nezklouzl ke zmijozelskému stolu.

„Jen to, že jsem ho včera viděl, jak se cicmá s nějakou holkou. Ty se tady kvůli němu trápíš a on mezitím-"

„Harry, prosím přestaň!" snažila jsem se zadržet slzy. Myslela jsem, že nás polibek pro něj něco znamenal, ale asi jsem se zmýlila. Chtěl prostě jen splnit úkol a udělal pro to všechno. Dokonce i to, že mě dobrovolně políbil. Mě - o které říkal, že je mudlovská šmejdka.

„Neříkej mi tady nesmysly." zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem tomu věřit. „Říkám pravdu. Viděl jsem je na hřišti."

To už jsem nevydržela. Horké slzy mi začaly stékat po tvářích. Rychle jsem se zvedla a utíkala jsem ven z Velké síně. Možná jsem přitáhla více pozornosti, než bylo potřeba.

Běžela jsem prázdnými chodbami školy, až jsem nakonec našla cestu ven. Sedla jsem si k zídce a rozbrečela jsem se naplno. Ani nevím, proč mě to tak zasáhlo. Vždyť jsem s ním ani nechodila. Jsem divná.

Slabý větřík si hrál s mými vlasy. Dala jsem ruce do měkkoučké trávy a pohodlně jsem si hlavu opřela o zeď. Zavřela jsem oči a představovala jsem si sebe, jak si jako malá hraji v lese na schovávanou.

Možná jsem na sebe nevědomky použila kouzlo na zneviditelnění, jako v té vzpomínce. Všechny moje vzpomínky z dětství mi teď jakoby přebíhaly před očima. Druhá za první. Jedna za druhou.

Moje vzpomínky skončily až tehdy, když slunce už zacházelo. Kouzlo na zneviditelnění pominulo a já jsem se vracela zpět dovnitř. Do tepla. Avšak to jsem ještě nevěděla, co mě tam čeká.

„Hermiono, kde jsi byla? Hledali jsme tě snad všude! Víš, jak jsme se o tebe báli?" vykřikla na mě Ginny. Na chodbě stáli skoro všichni. Harry, Ron, Ginny a taky Draco.

„Byla jsem venku. A nemuseli jste se o mě bát, jsem v pohodě!" oznámila jsem jim. „Mysleli jsme si, že se ti něco stalo." nedala se odbýt Ginny. „Říkám, že jsem v pohodě, jasný?" vykřikla jsem.

„Nekřič na ně! Oni se o tebe jen báli. Ty jsi zase někde běhala po venku, zatímco oni se tady málem zhroutili strachy o tebe. Hlavně Ginny. Jim na tobě totiž záleží a dělají si o tebe starosti, narozdíl od tebe. Jsi jenom arogantní a sobecká holka, která vůbec nedbá na svoje přátele. Jenom je od sebe odháníš. Počkej, až se na tebe jednou vykašlou, kvůli tvému chování. Nejen, že už lezeš krkem mě, ale ty od sebe prostě musíš odehnat i ty nejbližší."

Bylo zraňující slyšet tyhle slova od osoby, kterou asi milujete. Asi? Možná spíše určitě. Semkla jsem rty pevně k sobě, abych se opět nerozbrečela. Zahnala jsem slzy a napřímila jsem se.

„Možná se je jen snažím chránit. Možná, že je od sebe odháním úmyslně. Možná je od sebe odehnat chci. A taky je tím chci chránit. Jsem pro ně nebezpečná a ty to moc dobře víš." nadechla jsem se, abych mohla pokračovat.

„Mě totiž na svých přátelích záleží. Podle tvých slov ale ne. Jo, máš pravdu. Asi opravdu jsem arogantní a sobecká, ale nesnesla bych, kdyby se něco stalo mým přátelům. Pokud ti už lezu krkem, tak se se mnou prostě nebav. Ona už ani nebude příležitost. Jenže to od tebe bylo podlý. Myslela jsem si, že to, co jsi říkal byla pravda, ale pak jsem zjistila, že to byla jen součást plánu na to, aby jsi splnil úkol od mého otce!" vykřikla jsem, ale nával slz už jsem udržet nedokázala.

„Prosím tě! Tak moc tě prosím, aby jsi mi to už nepřipomínala a už mi nelezla na oči." v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Jeho slova bolely, jako kdyby mě někdo bodl do zad.

„Myslím, že teď není vhodná chvíle, ale chtěla jsem ti jen říct, že je mi líto toho, že už ti lezu krkem a že mě máš plný zuby. Vždycky jsem si myslela, že když se poprvé zamiluju, tak to bude kouzelné. A hlavně jsem si myslela, že moje láska bude opětována. Jenže zjišťuji jen krutou realitu."

„C-cože?" vyhrkl Draco rychle.

„Nelam si s tím hlavu. Prostě, jak chceš. Už ti nebudu lézt na oči. Slibuju, že naposled mě uvidíš, až budu stát po boku svého otce při bitvě, kterou chystá proti vám. Pak už o mě neuslyšíš. Buďto zemřu, nebo uteču pryč, jen kvůli tomu, abych ti nelezla na oči. To ti slibuju. A věř mi, že já svoje sliby plním." smutně jsem si každého z nich prohlédla.

O sekundu později moje oči nabraly nádech černé a já jsem se mlčky přemístila na Malfoy manor, abych otci oznámila, že může vyhlásit válku a že budu stát po jeho boku, jako správná dcera.

Bude na mě pyšný.

----------------------------

Takže, tady je další díl :D Nečekaně :D

Sice už je 36 minut pondělí, ale to je jedno :D

Jak se vám kapitola líbila?

★&coments