Secret Mission // Dramione ✔

6. „Protože mě to baví, jsem přece Malfoy."

„Dál to bude slečna Grangerová a-" Snape to nestačil dopovědět, protože někdo zaklepal na dveře. Ať je to, kdo je to, kvůli němu se teď nedozvím, s kým budu ve dvojici po celé dva měsíce, kvůli strašně složitým lektvarům. Myslím, že zase tak složité být nemohou, ale před Snapem radši nic říkat nebudu. Prosím, hlavně, ať nejsem ve dvojici s Ronem. Prosím, hlavně ne Rona. Budu klidně i s Nevillem, ale hlavně, ať nejsem s Ronem. Snape šel ke dveřím a když je otevřel, uviděla jsem blonďatou hlavu. Malfoy. Asi ho zabiju. „Slečno Grangerová, jste omluvena na zbytek hodiny," řekl pouze Snape, když odešel od Malfoye. Sbalila jsem si věci a šla ven, před třídu, kde asi čeká Malfoy. Zajímá, co je tak důležitý, že jsem se ani nedozvěděla, s kým budu ve dvojici.

„Co to sakra mělo být?!" vyjela jsem na něj hned, jakmile jsem zavřela dveře učebny profesora Snapea. Stál opřený o zeď, ale vůbec se neusmíval, ani na ksichtu neměl svůj obvyklý úšklebek. Prostě se netvářil nijak. Žádné emoce. Ne, že by někdy dával najevo svoje emoce, ale teď to bylo zvláštní. Nic neřekl, jen přešel ke mně, chytl mně za ruku a táhnul mně pryč. „Co si jako myslíš, že děláš? Nejdřív jsem měla jít za tebou a teď mně táhneš, jako kam?" zařvala jsem na něj, ale jakmile jsem si vzpomněla, že je vyučování, svůj hlas jsem ztišila. Svoji ruku jsem vysmekla z jeho sevření a zůstala jsem stát na místě.

„Nechápeš, co se děje," pošeptal a stejně, jako já, zůstal stát na místě. Sklopil zrak a mně ho bylo na chvíli opravdu líto. „Co se stalo?" zeptala jsem se ho opatrně. Udělala jsem krok k němu. Zůstal stát na místě a pořád měl zrak sklopený. „Malfoyi, co se stalo?" zopakovala jsem mu svojí otázku a udělala jsem další krok směrem k němu. „Pansy se ztratila," řekl, jen tak do větru. Jak se jako ztratila? Vždyť jsme včera šly společně do Bradavic. „Jak se proboha mohla ztratit?" optala jsem se ho s úšklebkem na tváři. Jakmile jsem však viděla jeho pohled, udržela jsem si kamennou tvář a vydala jsem se s ním hledat Pansy.

***

„Pansy, tady jsi. Všude tě s Malfoyem hledáme." pousmála jsem se na ni, když jsem ji našla v komnatě nejvyšší potřeby, jak sedí u nějaké podivné skříně. Pansy se trošku zamračila a stoupla si na nohy. „Co to povídáš? Draco mi řekl, abych se sem schovala," zamračila jsem se na Pansy. „Děláš si ze mě srandu?" optala jsem se jí, ale ona jen zakroutila hlavou. Teď Malfoye opravdu zabiju. Popadla jsem Pansy za loket a vydala jsem se najít Malfoye.

„Ty idiote," zakřičela jsem na něj, ale zrovna byl konec hodiny, takže mě asi moc neslyšel, přes hlasy lidí na chodbě. Zjistila jsem ale, že mě slyšel. Otočil se na mě, a když uviděl Pansy, jak kráčí vedle mě, vykulil oči. Budeš je kulit ještě víc, debile.

„Jo, tak Pansy se ztratila, jo?" vyjela jsem na něj, hned, jak jsme k němu došli. „Ty jsi jí řekl, že jsem se ztratila?" zaječela na něj Pansy tak hlasitě, až se na nás lidi na chodbě otáčeli. „Co jsem měl sakra dělat? Ale měla jsi vidět její obličej," rozesmál se, ale ani já a ani Pansy jsme se nesmály. „Proč jsi mi sakra lhal?" zeptala jsem se ho naštvaně a založila jsem si ruce, abych mu nevrazila facku. Pansy schovala svoje ruce za záda, myslím, že ze sejného důvodu, jako já.

„Protože mě to baví, jsem přece Malfoy. No tak Grangerko, je mi jedno, kdo je tvůj otec a je mi jedno, jestli mu půjdeš žalovat a půjdeš se mu vybrečet na ramínko, ale jedno vím určitě. Je stejně blbej a naivní, jako ty." uchechtl se. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí, ale snažila jsem se, abych se před ním nerozbrečela. „Takhle o mém otci nemluv!" zaječela jsem a vrazila jsem mu takovou facku, až mu hlava odletěla na stranu. Rozeběhla jsem se pryč a tou už se mi slzy kutálely po tvářích.

„Ty jsi fakt kretén Draco," uslyšela jsem, jak na něj Pansy křičí a pak jsem slyšela plesknutí. Asi mu taky vlepila. Teď mi to bylo ale úplně jedno. Zpomalila jsem a utírala jsem si slzy. Ovšem to bych nebyla já, kdybych do někoho opět nevrazila. Svalila jsem se na zem a strašně mi křuplo v noze. Otevřela jsem oči, abych se podívala, do koho jsem narazila a tajně jsem doufala, aby to nebyl nikdo ze Zmijozelu. Tentokrát jsem měla štěstí.

Nade mnou se skláněl Cedric Diggory z Mrzimoru. Podal mi ruku, kterou jsem následně přijala. Zářivě se na mě usmál a já jsem cítila, jak se začínám červenat. Pomohl mi si stoupnout, ale jakmile jsem se postavila na tu nohu, ve které mi křuplo, sykla jsem bolestí a svalila jsem se Cedrikovi do náruče.

„Bolí tě noha?" optal se mě. Jemně jsem přikývla a než jsm se nadala, Cedric mě držel v náruči tak, jak se nosí nevěsty. „Cedricu," zasmála jsem se. „Dej mě dolů, vždyť jsem těžká." oznámila jsem mu, ale neposlechl mě. Pořád mě nesl v náruči a mířil se mnou k ošetřovně. „Ani náhodou."

***

Vykulhala jsem z ošetřovny a zamířila jsem k naší koleji. Měla jsem nohu v sádře, protože byla zlomená, jak jinak... „Vidím, že je zlomená," poznamenal někdo za mnou. Vylekaně jsem vykřikla a otočila jsem se. Za mnou stál Cedric v celé své kráse. Byl opravdu hezký.

„Cedricu," vydechla jsem úlevně. „Lekla jsem se tě." dopověděla jsem to. Cedric se na mě usmál. Už zase. „Počkej, pomůžu ti." nabídl se a podepřel mě, aby se mi líp šlo.

„Mimochodem-"

---------

Tak jo, další díl je tady :DD Jak se vám líbí? :D

Co myslíte, že chce Cedric říct Mii? A co říkáte na Draca?

Další díl by měl být asi v úterý♥

Votes a koment potěší♥