Secret Mission // Dramione ✔

29. „Hermi, už musím-" - „- stalo se něco?"

Rozlepila jsem oční víčka, ale okamžitě je zase zavřela. Bylo ráno. Dnes odjíždíme.

Zabořila jsem se víc do polštáře, jako by mi to mělo pomoct, abych nevylezla z postele. Nikam se mi totiž nechce. Chci zůstat tady a dál studovat, ale zase na druhou stranu je dobře, že odjíždíme.

Některý lidi mi opravdu chybět nebudou. Nebudu nikoho konkrétně jmenovat, ale najde se tady několik takových lidí.

Zvedla jsem se do sedu. Konečně. Paprsky mě na chvíli oslepily. Rychle jsem vztala z postele, ale zamotala se mi hlava a zatmělo před očima. To bylo z toho rychlého pohybu. Stává se mi to skoro pořád.

Oblékla jsem se do svých věcí. Do normálního oblečení, ne do hábitu a chtěla jsem si jít dobalit ještě knížky, ale v tom jsem se zarazila.

Vzpomněla jsem si na včerejšek a pro sebe jsem se usmála.

Byla jsem si ale jistá tím, že jsem usnula u Draca v pokoji, tak jak to, že jsem ve svém?

Pořádně jsem se kolem sebe porozhlédla, jestli náhodou nenajdu něco, co by napovídalo mému nočnímu návratu do pokoje a opravdu jsem něco našla.

Byla to obálka. Ležela na mém nočním stolku (pokud se tomu ovšem tak dalo říkat) a sem tam se trošku pohnula z místa, když zafoukal mírný větřík, co sem profukoval dírami.

Obálka? Dopis? To nevěstí nic dobrého...

Pomalu jsem se plížila k obálce, až nakonec spočinula v mé dlani. Ujistila jsem se, že tady nikdo kromě mě není a poté jsem obálku rozevřela.

Uvnitř si hověl bílý složený papír, který jsem vytáhla a rozřela. Okamžitě jsem poznala Dracův rukopis.

Sedla jsem si zpět na postel a začala jsem ho číst:

Milá Mio,
Už jsem ti tak párkrát řekl a tak, proč v tom nepokračovat, že? No, to teď stejně není důležitý. Nepíšu ti přece dopis jen kvůli tomu, abych ti řekl, jak ti chci říkat.
Vlastně se mi tvoje jméno docela líbí. Nikdo, koho znám setak nejmenuje a myslím, že je to tak správné.
Tak, teď k věci.
Možná se divíš, jak to, že jsi ve svém pokoji... Donesl jsem tě tam. A víš, proč? Protože jinak bych tě vzbudil mým balením. Myslím jako balením věcí do kufru.
Hele, vím na co teď myslíš, nebo bych to alespoň měl vědět.
Já jsem to musel udělat, protože jinak bych tě nedokázal pustit někam, kam já sám jít nechci.
Ty teď určitě už budeš chtít být v tom svým 'lidským' světě, protože... Protože jsi prostě Hermiona. Jenže já toto nechci. Chci zůstat tady, v tom 'kouzelnickým' světě a prostě dál kouzlit a čarovat a co já vím, co ještě...
Jen chci, aby jsi věděla, že mě to moc mrzí. Ano, možná mě teď nenávidíš, ale já to prostě musel udělat.
Sama víš, jak nesnáším loučení, takže, kdybych zůstal až do dalšího dne, nebylo by to dobrý ani pro jednoho z nás.
Jsi fakt úžasná Mio, já ani vlastně nevím, proč jsem tě prostě nevzal s sebou, ale asi by to stejně nešlo. Fakt jsem chtěla, aby nám to spolu vydrželo, ale komplikace jsou prostě komplikace...
Teď už jsem nejspíš někde hodně daleko od tebe, takže tě prosím, aby jsi prostě odjela zpátky domů a užívala si svůj život i beze mě.

PS: Miluju tě♥ (chtěl jsem ti to i říct, ale... Proto ti to píšu, protože to tak cítím)

Navždy Tvůj Draco

Zůstala jsem na dopis koukat. A po chvíli se mi můj výhled zamlžil.

Po tváři mi stékaly potůčky slz a dopadaly na dopis tak, že pomale rozpíjely slovo od slova.

Jak mi to mohl udělat? Proč? Jak si mám užívat život bez něj? Jak?
„Hermi, už musím-“ vtrhl do mojí 'komnaty' Harry, ale jakmile mě uviděl, ztuhl. „- stalo se něco?“ optal se starostlivě a přistoupil ke mě.

„Ne,“ zakroutila jsem záporně hlavou. Přetvařování tři, dva, jedna, teď. „Vše je v pořádku.“ dokončila jsem větu a vstala z postele.

Dracův dopis jsem schovala zpět do obálky a tu jsem dala do mého už tak plného kufru. Poté jsem vzala i ten kufr a vydala jsem se za Harrym ven z hradu.

***

„Budete mi chybět kluci, i ty Ginny,“ řekla jsem a všechny je obajala, když jsem vystoupili z vlaku, který nás dovezl zpět do ‚lidského‘ světa.

„Určitě vám budu psát dopisy. Tak se mějte,“ naposled jsem jim zamávala a vydala jsem se za rodiči, kteří by měli čekat na parkovišti v autě.

Musela jsem pořád myslet jen na jedno. Spíš jen na jednu osobu. Na všechny chvíle s ním. Na průšvihy a nadávky. Prostě na všechno.

***

Už je to rok. Rok, co jsem dokončila studium. Rok, co on odešel.

Za tu dobu jsem mu napsala nespočet dopisů.

Vždy odepsal jen:

Mám tě rád Mio♥ Opatruj se♥

Nikdy neodpověděl na mé otázky. Jen napsal těchto šest slov. Nikdy víc, nikdy míň.

***

Tak... No a tímto bych chtěla svůj příběh nějak tak ukončit. Jop, je to náhlý konec, ale co se dá dělat 😇😇

V podstatě měly být dva díly, ale shrnula jsem to do jednoho, takže je to tu 😉

Pár zajímavostí:
1) V příběhu se původně vůbec neměl objevit Cedric
2) Mia se měla s Pansy nenávidět a bojovat s ní o náklonost Draca
3) Chtěla jsem nechat Miu zemřít v bitvě
4) Ještě dřív, než jsem Miu chtěla nechat zemřít v bitvě, sem měla vymyšlené, že Draco a Mia budou mít děti a budou žít šťastně... Však už to znáte... Ale pak sem si uvědomila, že je to skoro ve všech příbězích, takže to musím změnit
5) Původně se Mia neměla přidat na stranu zla a v bitvě bojovat po boku Bradavic

No, to je asi tak všechno 😀😊

Jen bych ještě na závěr chtěla poděkovat všem, co četli a budou číst tuto storku, protože jste naprosto neskuteční... Jako přes 21K přečtení a 2K votes?! Zbláznili jste se?! 😀😀😅

To jsem vůbec nečekala, jste Ú.Ž.A.S.N.Í.

DĚKUJU MOC ♥♥♥

Loučí se s vámi Christine alias Donutík 🍩