Secret Mission // Dramione ✔

3. „Ne, nechtěla. Měj se, Malfoy."

Draco

Poté, co mě Pán Zla neboli Lord Voldemort, nebo ještě taky otec Grangerové odtáhl do vedlejší místnosti, zmocnila se mě ještě větší panika a bál jsem se, co si pro mě přichystal za úkol. Nerad bych totiž někoho zabil, nebo někomu ublížil, i když ponižovat děcka z nižších ročníků mě baví. Taky rád ponižuju Pottera a dřív mě bavilo ponižovat i Grangerovou, to ale teď omezím, jinak by to asi žalovala tatíkovi a já bych nerad, kdybych zemřel. Jsem přece ještě moc mladý.

Kouzlem zabouchl a zamčel dveře a dramaticky pomalu se vláčel k oknu, odkud sem do pokoje prosvítal alespoň malý paprsek světla. Než tam došel, trvalo to snad deset minut a to si nedělám legraci. Když jeho chraplavý hlas vyslovil mé jméno, zbystřil jsem.

„Tak, Draco... Jistě víš, proč jsi tady," řekl to opravdu pomalu, jako kdyby za každým slovem nemohl chytit dech. Jen jsem pomalu přikývl a neodvážil jsem se ani pohnout z místa, na kterém jsem v danou chvíli stál. Prostě a jednoduše - bál jsem se ho. Kdo by taky ne, že?

„Mám pro tebe přichystaný nezvyklý úkol," pokračoval dál. Už teď se bojím, co to bude. Nezvyklý úkol? Ajéje. „Víš... Na tenhle úkol jsi jako dělaný... Říkal jsi Hermioně mudlovská šmejdka, že?" optal se s chvilkovým záchvěvem hněvu v jeho hlase. Nepatrně jsem zrudnul a slabě jsem přikývl. „Tak zaprví, není to mudlovská šmejdka a za druhý... Asi už ti řeknu o co jde. Prostě víš, jak se kamarádíčkuje s Potterem a tím, hm... Teď nevím, jak se jmenuje," nachvíli přestal mluvit. „Ron Weasley, pane," šeptl jsem skoro neslyšně. Nebylo mi to vůbec příjemné, být v jeho blízkosti sám. „Ach, ano... Děkuji, ale zpět k tématu. Prostě potřebuji, aby jsi přiměl Hermionu, aby se přidala na stranu zla, to je všechno." dokončil svůj snad nekonečný proslov.

Nejprve jsem kýval hlavou, ale později, když mi došlo, co po mě vlastně chce, jsem otevřel pusu dokořán a zůstal jsem na něj zírat s vykulenýma očima. „Co prosím? Asi jsem špatně slyšel," přál jsem si, aby vyslovil jiný úkol, než ten, co před chvílí opravdu vyslovil.

„Draco, opravdu potřebuji tvoji pomoc. Jsem zoufalý. Zkoušel jsem ji přemluvit už několikrát, ale prostě to nejde." oznámil mi opravdu zoufale a poprvé za celou dobu, stočil svůj pohled ke mě. „Nevím, jestli to dokážu pane. Ani nevím, jak to mám udělat." snažil jsem se z toho vykroutit, ale z tohodle to už zdřejmě nepůjde. Zoufale jsem si povzdechl.

„Jsi moje poslední naděje, Draco." v jeho hlase byla slyšet opravdu zoufalost. Nemohl jsem tento úkol odmítnout. Ze dvou prostých důvodů, zaprvé - Voldemort by mě neměl rád a zadruhé - otec by mě zabil. „Dobrá, dobrá... Pokusím se, ale řekněte mi, jak to mám k sakru udělat?"

„Řeknu ti jedno... Nebo možná dvě řešení, jak by to šlo," řekl, ale než jsem stačil něco povědět, pokračoval dál. „To první je asi přibližně takto... Prostě musíš nějak zařídit, aby tě začala mít Hermiona ráda... Předpokládám, že tě nesnáší," uznale jsem pokýval hlavou. Měl naprostou pravdu. "Nevím sice, jak to uděláš, ale nic jiného ti nezbyde. No, prostě třeba ji pozvi i na rande, ale prostě ji nějak nenápadně přemlouvej, aby se přidala k nám, jasný?" přikývl jsem.

„A to druhé řešení?" zeptal jsem se, než mi ho začal vysvětlovat. „Druhé řešení je tak, že přiměješ Hermionu, aby se to tede zamilovala, pak ji jakože odkopneš... Ale prosím tě nějak jemně, a ona se z naštvání na tebe přidá k nám." dopověděl svůj geniální plán. „Jste si jistý, že se přidá k vám, když ji odkopnu?" zeptal jsem se ho. Hodil po mě vražedný pohled, tak jsem radši zvedl ruce do obranného gesta a už jsem nic nenamítal.

„Souhlasíš s tím teda?" optal se naposled. Moje budoucnost teď závisí na odpovědi k jeho plánu. Tak jo. Slabounce jsem přikývl a on se nepatrně usmál. Spíš se zašklebil. Asi se neumí smát. V duchu jsem se nad tím uchechtl.

„Dobře, hlavně ať to neprokoukne." řekl a vydal se od okna ke dveřím. Následoval jsem ho, ale pořád jsem by otřesený z mého nastávajícího úkolu. Vlastně mi ani nedal lhůtu, do kdy to mám stihnout. Takže to je docela fajn.

Když můj výraz viděla Grangerová, všiml jsem si, jak se snaží zadržet smích. Falešně jsem se na ni usmál a ona mi můj falešný úsměv oplatila. Posadil jsem se na svojí židli, ale to ani nebylo třeba, protože Voldenort ukončil dnešní schůzi a zmizel. Nijak mě to nepřekvapilo.

„Hej, Grangerová," zavolal jsem na ní, zrovna, když stála před naším domem a chtěla se přemístit zpět do Bradavic. Otočila se na mě čelem a trošku se ušklíbla. „Tak, náš malý Malfoy konečně dospěl. Co jsi dostal od mého otce za úkol? Máš zabít všechny mouchy tady v okolí?" zeptala se mě s kamenou tváří, ale i tak jsem na ní viděl, že by nejradši vyprskla smíchy.

„Ha ha ha, to bylo opravdu moc vtipný. A komu tady říkáš malej? Vždyť jsem o hodně vyšší, než ty." pronesl jsem směrem k ní. Zmlkla. Úšklíbl jsem se. „Co jsi chtěl? Proč si na mně vůbec volal? Copak už mi neříkáš mudlovská šmejdko a nebojíš se mně dotknout, aby jsi nechytil nějakou nemoc. Bu bu bu, Malfoyi... Jo, vlastně... Já nejsem mudlovská šmejdka." zasmála se vlastnímu vtipu. Mně to teda moc směšný nepřišlo. Chtěl jsem hlavně svůj úkol splnit, co nejdřív.

„Prosím tě, nech toho! Chtěl jsem se tě zaptat, jestli by jsi nechtěla-" ani jsem to nestačil dopovědět, protože mi skočila do řeči. „Ne, nechtěla. Měj se, Malfoy." řekla, než se přemístila zpět do Bradavic.

To bude trošku složitější, než jsem čekal.

---------------

Tadá, moc se všem omluvám,že je ta kapitola tak pozdě, ale prostě dřív jsem neměla čas...

Snad se vám kapča líbila a zanecháte votes a komentíky, protože ty mně vždy potěší♥