Secret Mission // Dramione ✔

21. „Herm-"„Už na mě nikdy nemluv!"

Hermiona

„Sakra, tak už toho nech." protočila jsem očima a chytla jsem Draca za ruku. Od té doby, co Harry a Ron odešli, se Draco nehnul z místa. Prý je to proto, že ještě nevymyslel, jak oplatit Ronovi to jeho chování, vůči němu.

Jsem si ale jistá, že stejně ten jeho malý mozek, plný zabíjení mudlovských lidí, nic nevymyslí. To je stejný, jako kdyby jste po Ronovi chtěli, aby přestal jíst. Oba dvy případy jsou nemožný.

„Nech mě přemýšlet!" vykřikl a jeho ruka vystřelila z mého sevření. „No fajn!" odsekla jsem a rázným krokem jsem se vydala do Nebelvírské společenské místnosti.

Rychlostí rakety jsem vyběhla schody do dívčích ložnic a rázně jsem za sebou zabouchla dveře. Sedla jsem si na svou postel a otevřeným oknem jsem sledovala měsíc v úplňku.

Později, když už mě to přestalo bavit, jsem si lehla a aniž bych si to přála, usnula jsem.

Vzbudil mě až zvuk, při kterém zavrzala podlaha. Opatrně jsem otevřela oči a podívala jsem se na rušitele mého spánku.

„Co tady děláš?" ihned jsem nasadila hnusný tón, kterým na mě mluvil před tím i on. Dokonale mi zkazil můj spánek.

„Přišel jsem se ti omluvit, jo? Je mi to líto," posadil se na kousek mé postele. Zachumlala jsem se ještě víc do svojí peřiny a užívala jsem si ten pocit.

„Hm," zabručela jsem na odpověd. Neměla jsem sílu ani na to, abych pořádně odpověděla, ale zdálo se, že Draco to pochopil.

Přešel k druhé polovině mé postele a lehl si za mnou. Obejmul mě kolem pasu a takhle jsme chvíli leželi.

„Draco?" zašeptala jsem, ale upřímně jsem doufala, že už spí a neodpoví mi. Hodnou chvíli bylo ticho, ale pak ze sebe Draco dostal něco, jako hm, takže jsem byla nucena pokračovat.

„Mám tě ráda," na tohle už mi neodpověděl. Vlastně si myslím, že usnul, což je samozřejmě pravda, ale kdyby jste ho neznali, mysleli byste si, že je mrtvý, protože zvedání jeho hrudníku nebylo skoro vidět.

Víc jsem se na něj natiskla a užívala jsem si to, dokud jsem mohla, protože, když jsem se ráno vzbudila, už tady nebyl.

Přesto jsem ve vzduchu pořád cítila jeho voňavku, ale i něco jiného. Něco, co tu dlouho nebylo. Pocit úzkosti a zoufalství.
Rychle jsem tedy vyběhla z dívčích ložnic a klopýtala jsem po schodech, div jsem o ně nezakopla a nerozplácla se na podlaze.

Nemusela jsem se ani převlíkat, protože jsem včera usnula v tom, co jsem měla celý den na sobě.

Ihned mi bylo divné, když jsem zjistila, že v naší společenské místnosti není ani živáčka.

Bežela jsem po chodbách bradavické školy, až jsem nakonec přiběhla do Velké síně, ale ani tady nikdo nebyl. Kde jen všichni můžou být?

„Hermiono, tomu nebudeš věřit!" vykřikla zpoza mě najednou Ginny. Nadskočila jsem, protože jsem se jí pořádně lekla. Ale dřív, než jsem stačila něco říct na její účet, popadla mě za ruku a už mě táhla ven, před Bradavice.

Nestačila jsem se divit. Byla tady celá škola. Když jsem se podívala na nebe, kam koukala většina žáků, málem jsem dostala infarkt.

Na obloze se rozprostíralo znamení zla. Pohledem jsem vyhledala Draca, který nervózně postával vedle Pansy a kousal si spodní ret.

***

„To snad nemůžeš myslet vážně! Zbláznil jsi se?!" vykřikl jsem naštvaně, když jsem dorazila s Dracem na Malfoy Manor, abych se naučila ovládat své nové já. Teď jsem měla ale na práci důležitější věci.

„Hermiono, mohla jsi tušit, že tohle přijde. Proto jsi se přece přidala na mou stranu, aby jsi stála po mém boku, při této bitvě. Sám Draco Malfoy tě k tomu přivedl a byla by-" zarazil se v půlce povídání, když si uvědomil, co právě vypustil z úst.

„Co jsi to říkal?!" vykřikla jsem hystericky a nemohla jsem tomu uvěřit. „Prostě jsem dal Dracovi za úkol, aby tě donutil přidat se na mou stranu a víš, co se stalo? Povedlo se mu to!" řekl otec s ledovým klidem.

„Chceš mi říct, že jsi mi vymazal paměť a pak jsi namluvil, že jsem chtěla jít za otcem?!" vyjekla jsem a svou pozornost jsem přesunula na Draca, který stál přímo za mnou.

„Ne... Vlastně jo," hlesl skoro neslyšně.

Najednou jsem měla na všechno strašnej vztek. Měla jsem vztek na Draca. Měla jsem vztek na otce. Měla jsem vztek dokonce i na sebe. Měl jsem vztek prostě na všechno a na všechny kolem mě.

„Herm-"

„Už na mě nikdy nemluv!" vykřikla jsem hystericky a vyběhla jsem ven z Malfoy Manoru. Ve vteřině jsem se přemístila zpět do Bradavic a běžela jsem do Zapovězeného lesa. Dá se tam nejlíp přemýšlet.

Zaběhla jsem hluboko do lesa a opřela jsem se o strom. Sjela jsem po něm dolů a naplno jsem se rozbrečela. Složila jsem hlavu do dlaní a přála jsem si, abych mohla zmizet.

„Chtěla jsi... Se přidat na jeho stranu... Ovšem, prvně sis od něj chtěla nechat udělat znamení zla... Což je symbol jeho strany, nebo nějak tak." zašptal mi do ucha. Možná trošku strašidelným hlasem, aby mě malinko vystrašil.
„Vážně? Znamení zla? To jsem fakt chtěla?" zeptala jsem se nevěřícně. Pokýval hlavou a v duchu se modlil, aby jeho úžasný plán vyšel.

„A kdy že jsem za ním chtěla jít?" zeptala jsem se znova. „Hned?" odpověděl spíš otázkou.

„Aha, tak já teda jdu,"

Jak moc jsem si přála, abych mohla vzít tyto slova zpět. Tak moc!

Už s ním nechci mít nic společného! Nikdy!

---------------

Tak se zase hlásím s novým dílem :DD

Jak se vám líbí? :D

★&coments