Secret Mission // Dramione ✔

7. „Mio? Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl,"

„Mimochodem-"

***

„Na ty lektvary jsme spolu ve dvojici," dopověděl to Cedric a podíval se na mně, jakoby ode mně čekal, jak na to zareaguji. Samozdřejmě jsem byla ráda, že jsem s ním, namísto Rona. Upřímně, která holka by nebyla ráda? Cedric je chytrej, hezkej a výborně hraje Famfrpál. Co víc si přát?

„To je super, jsem ráda, že jsem s tebou." usmála jsem se a snažila jsem se před ním neztrapnit, třeba tím, že bych plácla nějakou blbost, nebo že bych se rozpleskla na zemi. No to už by byl vrchol všeho. A taky jsem se snažila setřít si slzy, protože jsem si vzpomněla na Malfoye. Ne, že bych šla žalovat otci - to bych Malfoyovi udělala radost - ale jeho slova bolely.

Je stejně blbej a naivní, jako ty.

Já ti ukážu Malfoyi, budeš toho litovat. „Mio? Jsi v pohodě?" Cedric mi rukou zamával před očima a tím, že se usmál, odhalil dvě řady nádherně bílých zubů. „Mio? Tak mi ještě nikdy nikdo neřekl," zašeptala jsem a zastavila jsem se, protože jsme byli před vchodem do Nebelvírské místnosti.

„Aha, tak promiň, jestli se ti to nelíbí," Cedric se poškrábal nervózně na zátylku a pohledem tikal všude kolem. „Ne, to je v poho, líbí se mi to." uchechtla jsem se a vydala se k Buclaté dámě, ale musela jsem jít pomale, protože se sádrou se jde docela špatně a navíc mně ta noha ještě bolela.

„Já... Děkuju ti za doprovod, ale už jsme tady, takže-" než jsem to stačila dopovědět, ujal se slova. „Jo, jasně... Tak a-ahoj zítra," odvážil se, mi zamávat a trošku zrudnul. Zamávala jsem mu nazpět a poté jsem vešla do naší společenské místnosti. Ginny ke mně hned přispěchala.

„Slyšela jsem,co Malfoy říkal. Je mi to líto. Až na něj někde narazím, rozmlátím mu hubu, kreténovi-" „Dobře, Ginny. My jsme to pochopili," zasmála jsem se a sedla jsem si do křesla, které bylo postavené proti krbu. „Panebože, co se ti stalo? To ti udělal Malfoy?" optala se mně zděšeně Ginny, když si všimla mé sádry na noze.

No to jsi si všimla teda brzo...

„Ne, to ne. Srazil jsem se s Cedrikem. Však mně znáš." oznámila jsem jí a zívla jsem si, i když je teprve chvilka po obědě. Dneska už ani na vyučování nepůjdu. Přece nebudu chodit po hradu sem a tam se sádrou na noze. Navíc, než bych se dostala do nějaké učebny, skončila by hodina. Takže to opravdu nemělo cenu.

„Dobře, měla by jsi si v tom případě odpočinout," nedůvěřivě se na mně podívala a kývla hlavou směrem nahoru. Přikývla jsem a opět jsem se pomalu vydala k holčičím ložnicím. Když jsem šla po schodech, musela jsem se držet zábradlí, jinak bych spadla.

***

„Hermiono, notak... Vzbuď se! Za chvíli je večeře." probudil mně známý hlas. Pomalu jsem otevřela oči, ale tentokrát mi do nich nesvítilo slunce, takže jsem si nemusela hlavu dávat pod polštář. Něco jsem zabrblala a opatrně, abych si ještě neudělala něco s tou druhou nohou, jsem vztala z postele. Usla jsem v hábitu, takže jsem se ani nemusela přelékat.

„Vždyť už jdu," opožděně jsem jí odpověděla a vydala jsem se za ní do Velké síně. Samozdřejmě jsem musela jít pomale, takže mně každý buď předběhl, nebo šel pomale za mnou a pořám mi říkal, abych trošku zrychlila. Jak asi, když mám zlomenou nohu?

„Ahoj Harry, Rone, Levandule, Lenko, Frede, Georgi, Neville, Seamusi," pozdravila jsem všechny, kteří byli nejblíž ke mně a usadila jsem se na svoje místo. Všichni mi odpověděli a dál se buďto věnovali svojí večeři, nebo si povídali s ostatními.

Letmo jsem se podívala ke Zmijozelskému stolu. Seděl tam, jako vždycky. Vedle něj seděla Pansy a přehrabovala se vidličkou v jídle. Obvykle by se bavila s Malfoyem, ale tentokrát ne.

Když jsem si všimla, že jeho oči se vpíjely do těch mých, zamračila jsem se a hodila jsem na něj pohled plný opovržení. Odvrátila jsem zrak k Pansy. Tak se dívala na mně a pak se podívala na Zmijozelského prince. Bože, kdo sakra vymyslel tu přezdívku?

Letmo se na mně usmála a poté stočila svůj pohled zpět k talíři. Přešla mně chuť k jídlu. Jeden pohled na Malfoye stačí k tomu, aby se mi zhnusilo i to jídlo. Odsunula jsem od sebe talíř, opatrně jsem si stoupla a vydala jsem se pryč z Velké síně.

„Grangerová!" uslyšela jsem za sebou volání mého jména, když jsem šla po chodbě. Nechtěla jsem zastavit, protože jsem tušila, kdo na mně volal. Však jeho ruka na mém rameni mně k tomu donutila. Otočila jsem se a stála jsem tváří v tvář Malfoyovi.

„Můžu vědět, co se ti stalo?"

„Nedělej, že tě to zajímá... Řekni mi, proč jsi za mnou běžel, protože jestli mi to říct nechceš, tak mně nech na pokoji." vyprskla jsem na něj hnusným tónem a čekala, co mi odpoví.

„Chtěl jsem se omluvit, no, hm... Za to, jak jsem se choval a taky za to, co jsem řekl... Takže, omluvám se," nervózně se poškrábal na zátylku. Od kdy je pan čistokrevný Malfoy nervózní?

„No, nevím, jestli ti to někdo řekl, ale jednou omluvou to nespravíš. Kdyby se dozvěděl můj otec to, co jsi o něm řekl, tak jsi mrtvej. Jako, nevím, co jsi si tím dokazoval, ale jestli to měla být sranda, tak to rozhodně srandovní nebylo!"

„A teď mně omluv," dořekla jsem svůj monolog a vydala jsem se k Nevelvírské koleji. Když jsem došla do holčičích ložnic, ulehla jsem do postele a s poslední myšlenkou na Cedrica jsem usnula.

----------

Tak jo :D Tady máte pokračování, snad jste nečekali dlouho :D Jenom dva dny, možná vlastně jen jeden :D

Jak se vám díl líbí? ♥

★&coment potěší♥