Bylo podzimní deštivé ráno. Kdy skončily letní prázdniny plné úžasných zážitku a muselo se opět usednout do školních lavic.
Pomalu jsem rozlepila své ospalé oči a udeřila do budíku, který tak otravně zvonil a oznamoval, že je nový den. Povzdechla jsem si a při zvuku křupajících zad si sedla na postel. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nový pokoj, který ještě nebyl celý zařízený smrděl spálenými lívanci.
Fuj.
Znechuceně jsem si přikryla obličej peřinou.
"Hej Mini!" ozvalo se za dveři.
Přezdívka Mini mi byla Jacksone udělená, když jsem se narodila, a zůstala mi až do teď.
"Jo?" zahuhlala jsem z pod peřiny a rychle jí ze sebe sundala.
"Přinesl jsem Ti snídaní," zazpíval Jackson a opatrně s tácem vplul do pokoje.
"Jaké to krásné probuzení vůní Tvých pověstných lívanců," usmála jsem se. "Hele nech si to," zamračil se a položil tác mou postel.
"Dělám si jenom srandu," pousmála jsem a sledovala jeho zamračený pohled.
"Nechtěj abych Ti připomenul, že dnes jdeš poprvé do školy," vrátil mi to a prohrábl si své hnědě kaštanové vlasy.
Ztuhla jsem. Zrovna na tohle jsem nějak zapomněla.
"Notak," žduchl mě do ramene a usmál se "To zvládneš," mrkl.
Podívala jsem se na něj a udělala psí oči. "A odvezeš mě tam?" zamrkala jsema podívala se ven z okna. "Vypadá to, že bude pršet, a na svůj debut první den ve škole, nemohu vypadat jako zmoklá slepice."
"Musím být co nejrychlejí v práci," odpověděl Jackson a podíval se na své hodinky. "Notak," našpulila jsem rty. "Fajn." vzdal to.
"Jen dnes. Pak budeš jezdit do školy jako všichni školním autobusem."
"Jo to zní fajn. Jsi skvělý starší bratr." usmála jsem se a mrkla.
Od doby co nám zemřeli oba dva rodiče, pro mě byl Jackson to nejcennější na světě. Žili jsem celý život v L.A, ale když Jackson dostal lepší nabídku na úžasnou práci, okamžitě kývl. Byl v tom ale jeden háček. Jeho vysněná práce vyžadovala stěhování do Jižní Koreje. Jemu osobně to nevadilo. Jen já z toho nebyla zrovna 2x nadšená.
"Nemůžeme nikam odjet. Mám tady přátele, školu..kluka," ječela jsem, když jsem se tu "úžasnou" zprávu dozvěděla. "Já to chápu Mini, ale pochop zase Ty mě." šeptal Jackson a snažil se mě uklidnit.
"Ne, nechápu Tě!" křičela jsem a brečela.
"Až se uklidníš, tak si o tom promluvíme později," řekl rozhodnutě a odešel z mého pokoje.
V ten den jsem si přála umřít na místě. Ne, protože by se měli stěhovat, ani ne kvůli tomu, že bych měla všechno a všechny opustit. Ale jenom proto, jak jsem se zachovala. Za necelý měsíc jsme oba společně odcestovali do Koreji. Jackson koupil nový rodinný dům, který byl půl hodiny cesty do mé školy, a hodinu od jeho nové práce. Takže to víceméně vyhovovalo nám oboum. Prvních pár týdnů jsem to tady nenáviděla. Postupem času jsem si začala zvykat. Ten pohled na Jacksona, kdy si myslel, že mi zničil život mi za to nestal.
"Měl by sis vzít jinou kravatu," neodpustila jsem si, když jsem ho míjela okolo koupelny.
"Co je na ní špatného?" zamračil se a podíval se na ní. "Nehodí se Ti ke košili," odpověděla jsem a sundala si ručník z hlavy. Jackson uměl všechno. Jen ne se vkusně obléknout.
"Máš pravdu." usoudil a zavedl mě do svého pokoje.
"Kterou si mám teda vzít?" zeptal se a otevřel svou skříň, kde na její zadních dveří byly pověšené různé kravaty
."Obyčejnou černou," řekla jsem "A ne, nějakou zeleno žlutou, nebo co tohle je." zhodnotila jsem jeho kravatu, kterou měl momentálně na sobě, a hodila po něm ručníkem. Jackson ho stihl naštěstí zachytit.
"No dobře."
Jackson se podíval na svoje hodinky, a usmál se.
"Jinak. Máš ještě 15 minut, a doufám, že stíháš. Jinak jak jsi řekla. Přijedeš na svůj velký debut do školy, jako zmokla slepice."
"Stíhám!" vyjekla jsem a rychle běžela do svého pokoje, který jsem musela převrátit vzhůru nohama, abych našla aspoň půlku svých věcí, které ze mě udělají člověka.
"Tohle sis zapomněla v kufru auta, a já na to málem zapomněl taky." ozval se ještě za mnou Jackson a něco odložil na postel. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, protože jsem zrovna měla hodně práce s fénováním svých vlasů.
"Jo, pak na to kouknu." odpověděla jsem nezaujatě a věnovala se pořád sobě. Jenže mi to pak nedalo. Opravdu mi vypadlo co to vlastně může být.
Byla to krásně zabalená krabice a v ni školní uniforma.
"Tohle budu mít na sobě celý školní den?" okřikla jsem Jacksona, tak aby mě slyšel.
"Ano. Obleč si ji a pomalu už pojď." odpověděl mi.
Zlatá L.A.
***
"Jak se s němi vlastně budu dorozumívat? Korejský nemluvím." zhrozila jsem se, když jsme pomalu přijížděli ke škole.
"Je to prestižní škola. Angličtina je jejich druhým jazykem." uklidňoval mě Jackson a pomalu najížděl na její parkoviště. "Co to pro mně znamená?" nedalo mi to.
"Že s Tebou každý bude komunikovat v Tvém jazyku, dokud se nenaučíš ten jejich."
"To zní fér, a snad to tak i bude." kývla jsem hlavou.
"Nemusíš mít strach, Mini. Tohle zvládneš. Navíc v tomhle nejsi sama, a určitě tady zapadneš." Jackson se na mě usmál a poupravil si své dioptrické brýle na nose.
"Jo."¨
"Hlavně nezapoměň pak, který autobus Tě doveze až domu." upozornil mě, když jsem pomalu vystupovala z auta. "Mám to napsané." uklidňovala jsem ho pro změnu já.
"Dobře. Kdyby něco tak mi volej." řekl ještě předtím, než odjel pryč.
"Ok. See ya." usmála jsem se na něj a vlastně ho poslala pryč.
"Držím Ti palce."
Jo. To budu teď potřebovat.
