"Jacksone!" vytřeštila jsem oči a vběhla do nemocničního pokoje. JungKook mě musel nejspíše následovat, protože jsem slyšela jen zabouchnutí dveří.
"Mini." usmál se na mě Jackson a vtáhl do náruče. Byla jsem neskutečné šťastná, že je v pořádku. Tělo se mi třáslo snad ještě jak nikdy.
"Myslela jsem si, že si mě nebudeš pamatovat." zavzlykala jsem a opřela si bradu o jeho rameno.
"Tebe bych si pamatoval vždycky." zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů.
"Vypadá to, že jsme amnézii přece jenom předešli." ozval se hlas doktora, který byl ještě v pokoji.
"Ale jak to?" zeptala jsem se a zvedla k němu svůj pohled.
"Těžko říct. Pan Moon je očividně velký bojovník." usmál se a podíval se na Jacksona. Nemusela jsem se ani dívat, abych nepoznala, že se Jackson usmívá, jak sluníčko stejně jako já.
"Každopádně k vyšetření se vrátíme později. Teď vás nebudu rušit." řekl nakonec doktor ošetřující Jacksona a odešel.
"Jak Ti je ?" vychrlila jsem ze sebe a mírně se od Jacksona odtáhla.
"Je mi lip. Čekal jsem to horší." odpověděl popravdě a ohlédl se za mě.
"To je JungKookie?" zeptal se najednou.
"Jo," usmála jsem se a mávla na JungKook ať jde blíž.
"Zdravím pane Moone," řekl nervózně Kook, když za námi došel. Místnosti se ozval Jacksonův smích.
Jak tohle mi chybělo.
Usmála jsem se.
"Nemusíš mi vykat. Zase tak starý nejsem, i když se teď cítím tak na 50," zasmál se a podal mu ruku.
"Říkej mi Jacksone."
JungKook kývl hlavou a natáhl k němu svou ruku taky.
"Dobře, Jacksone." řekl nesměle.
"Jak dlouho tady ještě budeš?" ptala jsem se na další otázky.
"Doktor říkal, že nějakou dobu ještě určitě. Tím, že jsem se probudil z kómatu, tak se to zkrátilo." usmál se.
"To mě docela uklidnilo." řekla jsem potichu.
"Samozřejmě bych byla radši kdyby ses už vrátil domů." povzdechla jsem si a pořádně se na něj podívala. Vypadal až na pár odbvazu dobře. Hodně dobře.
"Neboj se. Uteče to jako voda. Ani se nenadáš a budu doma. Slibuju." usmál se na mě a poposedl si.
"Snad ano. Jinak žádné trvale následky, nebo tak mít doufám nebudeš."
"Ne." uklidnil mě Jackson. "Budu za chvíli ten starý Jackson akorát s pár jizvami na těle. To je vše." pokračoval.
"Tak to mi spadl obrovský kámen ze srdce." řekla jsem a sesunula se z toho všeho na židli vedle jeho postele. Během toho jsem slyšela jak se JungKook usmál. Kdyby tohle neudělal, ani bych nevěděla, že tu je.
"Jsem hlavně moc rád Mini, že jsem tě viděl hned co jsem se probral." usmál se na mě Jackson a lehl si do postele.
"Co je u tebe hned?" vtipkovala jsem.
"Bylo to asi 20 minut." zapřemýšlel.
Zvedla jsem obočí. Vlastně to bylo skoro "hned."
"To moje intuice mě tu dovedla." vytasila jsem jeden ze svých úsměvu a znovu se postavila.
