"Slečno?" probouzel mě ženský hlas. Opatrně jsem otevřela oči a snažila se zaostřit. Zrak se mi pomalu vracel do pořádku, a já sledovala ženu ve středním věku, která stála vedle mě.
"Kde to jsem?" nedávalo mi smysl.
"V nemocnici." odpověděla mi. Hned mi to došlo. Okamžitě jsem se posadila do sedu a rozhlížela se kolem sebe.
"Jackson!" vykřikla jsem a snažila se zvednout. Žena mě hned usadila zpátky a uklidnila mě.
"Váš bratr je v pořádku."
"Cože?" zašeptala jsem a nemohla uvěřit tomu co slyším. Žena přikývla.
"Vašeho bratra jsme podařili zachránit. Žije." usmála se na mě. Do oči mi vytryskly slzy. Skryla jsem si tvař do dlaní a děkovala bohu.
"Děkuji." vydechla jsem do dlaní a otřela si slzy.
"Můžu ho vidět?" zajímalo mě hned. "To bohužel nebude teď možné." zavrtěla hlavou. "Momentálně je Váš bratr v kómatu, ale zítra by to už možné bylo."
Kývla jsem hlavou. Zpráva, že bude v kómatu mě moc nepotěšila.
"Bude ale v pořádku, že ano." snažila jsem se sama sebe uklidnit. "Ano." utěšovala mě.
"Dobře," kývla jsem hlavou a pořádně se nadechla. Opravdu jsem byla neskutečně šťastná, že je v pořádku. Teda skoro. Být v kómatu je snad to nejmenší. Teda aspoň doufám.
"Málem bych zapomněla," promluvila na mě žena než odešla z nemocničního pokoje "Na chodbě na Vás někdo čeká. Teď si ještě odpočiňte. Museli jsme Vám dát sedativa." pousmála se a já zrudla. Vyváděla jsem, ale to je snad naprosto normální, když jde o život někoho blízkého, ne?
"Omlouvám se." pípla jsem a sklopila hlavu. "To je v pořádku." žena na mě mávla a odešla z pokoje.
"Je naživu!" usmála jsem se sama pro sebe a dala si znovu obličej do dlaní. Byla jsem šťastná. Opravdu šťastná. Jackson žil.
Sundala jsem dlaně ze svého obličeje a pomalu se postavila z postele. Musela jsem zachytit o postel, protože mé nohy byly jako ze dřeva. Chvíli jsem počkala než se do nich vrátí krev a vyšla z pokoje. Někdo na mě měl čekat, ale kdo?
"Mio!" zakřičel ženský hlas. Ohlédla jsem se a viděla JiYeon. Rozeběhla se ke mně a hned co byla u mě vtáhla mě do svého náruče. "Jsi v pořádku?" zeptala se a zase ode mě odtáhla.
"Ano." pousmála jsem se a otřela si neposedné slzy.
"Moc mě to mrzí." zašeptala a otřela si uslzené oči kapesníkem. Podle promočeného kapesníku skrz na skrz musela plakat hodně.
Určitě kvůli Jacksonovi.
"Hned co jsem se to dozvěděla, tak jsem přijela jak nejrychleji to šlo." řekla a sklopila hlavu.
"Máš ho ráda, že?" zeptala jsem se. Ani já sama jsem nečekala, že tohle vyslovím, ale musela jsem se ujistit. Co jiného by tady totiž dělala.
"Mám." zašeptala po chvíli a znovu si otřela slzy. Usmála jsem se a chytla jí za ruku.
"On Tebe taky."
Věděla jsem, že ano. I když se nepřiznal, tak jsem věděla, že jí má rád.
JiYeon se pousmála. Bylo na ní vidět, že kdyby mohla vypláče další moře slz, ale snažila se být silná. Stejně jako já.
"Jak je na tom? Nikdo mi nechtěl nic říct, protože nejsem jeho rodinný příslušník." řekla smutně. "Je mimo ohrožení života." odpověděla jsem a snažila se o úsměv. "Jenom bude na nějakou dobu v kómatu, což si myslím, že je to nejmenší." JiYeon souhlasně přikývla hlavou.
