Stáli jsme spolu s Miou u jezera ještě další hodinu potom, co mi řekla, kde Mark je. Já si urovnával všechno co se v posledních pár dnech nejspíše stane, a Miah mi povídala o sobě, a Markovi. Hltal jsem každé jedno slovo, protože přece jenom mě zajímalo, jak to mezi nimi bylo. Poslouchal bych ji ještě chvíli, jenže se začalo stmívat a být chladněji, než kdy jindy. Ve vzduchu šla cítit blížící se zima.
Ošil jsem se. Zimu jsem neměl rád.
"Měli by jsme jít pomalu domu." řekl jsem ji najednou, než stačila cokoliv dalšího říct. Miah se na mě podívala a kývla hlavou. V jejich oči jsem poznal najednou zmatek. Nechápala nejspíše proč jsem ji tak zastavil.
"Proč mám pocit, že se na mě zlobíš?" zeptala se najednou a mě tak totálně odzbrojila.
"Cože?" zasmál jsem se zaskočeně a zvedl obočí.
"Když jsem ti teď něco říkala, ani jednou si mi neodpověděl." zamračila se a já se musela zasmát znovu.
"Nejsem naštvaný. Jen jsem poslouchal všechno co si říkala. Nechtěl jsem odpovídat, nebo nějak mluvit. Chtěl jsem jen slyšet tvůj hlas." usmál jsem se a pohladil ji po načervenalých tvářích.
"Tak dobře. Měla jsem jen špatný pocit z toho, že tě třeba těmi kecy nudím." zašeptala.
Zavrtěl jsem hlavou a sledoval, jak se snaží dát si na záda svou tašku.
"Kdybych se nudil řekl bych ti to." odpověděl jsem a její tašku vzal do své ruky.
"Ponesu ti ji." odpověděl jsem na její tázavý výraz, když nevěděla co dělám.
"Tak jo." usmála se na mě a pomalu se rozešla směrem k domu. Já se ještě před tím pořádně nadechl a šel za ní.
Celou cestu domu jsem zase vyprávěl já něco o sobě. Miah ale koukala jen do země a na všechno co jsem ji řekl, odpovídala Ano, Ne, Nevím a Hm.
"Posloucháš mě vůbec?" zeptal jsem se už trochu podrážděně a zatáhl jí mírně za ruku.
"Co?" zvedla konečně pohled od země a podívala se na mě.
"Tys něco říkal?" zeptala se.
To vážně?
"Jo." obrátil jsem očima a poškrábal se na zátylku.
"Ptal jsem se Tě na něco." řekl jsem trochu podrážděně.
"Promiň. Přemýšlela jsem."
"Všiml jsem si." odcekl jsem tentokrát už naštvaně a zavrtěl hlavou.
"A na co ses ptal?" zeptala se a zpříma se mi podívala do oči. Ošil jsem se, takhle se na mě ještě nikdy, nikdo snad nepodíval.
"Ale nic. Nechme to tak." usmála jsem se a vydal se znovu na cestu. Tentokrát bez toho, abych ji držel za ruku.
"Ne počkej!" zaječela za mnou a podle rychlých kroků se za mnou dokonce i rozeběhla.
"Jaká byla otázka?" řekla a stoupla si přímo přede mě.
Zamračil jsem se.
"A není to jedno? Očividně myslíš na něco, nebo někoho jiného. Od té doby co si vytáhla Marka, jak kdybys byla někdo jiný. Během 5 sekund tady je zase Miah, která nevnímá svět." odpověděl jsem naštvaně. Byl jsem vytočený doběla. Tak trochu za to mohlo i to, jak mi vyprávěla o tom, jak Mark byl úžasný atd. Žárlil jsem na to, že tyhle věci dělal s někým přede mnou.
