"Vidíš. Zvládla jsem to," poznamenala JiYeon, když bez problému zaparkovala na parkovišti před nemocnici.
"Jo." vydechla jsem a vystoupila jako první z auta. Udělalo se mi nevolno. Musela jsem si dřepnout, abych se nepozvracela.
"Jsi v pořádku?" zeptala se JiYeon, když mě uviděla.
Jo," odpověděla jsem a pomalu se zvedla.
"Jen mám žaludek jako na vodě." řekla jsem a pořádně se nadechla.
"Jsi nervózní?"
JiYeon se na mě starostlivě podívala a já zavrtěla hlavou.
"Ne. Jenom jsem nějaká vystresovaná." odpověděla jsem popravdě a nadechla se.
"To chápu." řekla a pohladila mě po rameni. "Bude to lepší časem. Uvidíš." uklidnila mě, a já ji věřila. Věřila jsem, že jednou bude tak jak má.
"Jo. Tak půjdeme?" zeptala jsem se, aby jsme tady jen tak nestály, a já konečně mohla vidět Jacksona.
JiYeon už nic neřekla. Místo toho se rozešla k vchodu do nemocnice, a já šla za ni.
"Dobrý den." pousmála jsem se na slečnu, která zrovna psala něco do nějaký spisů za stolem interního příjmu. Při mé smůle to byla ta, které jsem minule vynadala.
Trošku jsem zrudla, když jsem viděla její pohled.
"Dobrý den. Co si přejete?" řekla a zvedla jedno obočí.
"Jdu na návštěvu za Jacksonem Moonem," odpověděla jsem a sklopila oči.
Mám se omluvit?
"Je na 3.patře," zamumlala a začala se věnovat zase své práci.
"Děkují," poděkovala jsem a podívala se na JiYeon. "Že mě to nepřekvapilo,"
"Co?" nechápala. "Je pořad ve stejném patře, jako včera." vysvětlila jsem ji.
"Počkej pořad to nějak nechápu.˚ řekla, když jsme společné šly k výtahu. "To je jedno.' zasmála jsem se.
"Myslím moc nahlas."
"Aha. V pohodě."
Když výtah přijel do našeho patra obě jsme nastoupily, a jely nahoru.
"Bojím se." zašeptala jsem potichu, když jsem pomalu vystoupily a šly k pokoji, který byl pro Jacksona. JiYeon mi dala ruku na rameno.
"Nemusíš mít strach. Jackson je už z nejhoršího venku. Už to bude dobrý." utěšovala mě pořád.
Kývla jsem hlavou a zadívala se na kliku pokoje. Chytla jsem za nu a otevřela dveře do nemocničního pokoje.
"Jack-." nezvládla jsem ani vyslovit jeho jméno, když jsem ho viděla. Přitom pohledu se mi rozbušilo srdce. Jackson vypadal tak strašně malinký v tak velké posteli. Kolem něj byli všelijaké přistoje. Hadičky, které vedly do něj a zpátky do přistrojů. Byla jsem zlomená. Opravdu zlomená. Vidět ho tak mě zničilo.
"Jacksone.." zvládla jsem vyslovit už celé jeho jméno. Přistoupila jsem k němu, až teď jsem si všimla, že má zavedenou dýchací trubici. Byl očividně v takovém stavu, že mu dýchat pomáhali stroje.
"Opravdu je v kómatu.." usoudila jsem, a zavzlykala.
"Můj milý bráško." pohladila jsem ho po ruce "Jsem tady u Tebe. Tvoje Mini je tady."
Začala jsem plakat. Nohy se mi začaly podlamovat. Musela jsem se posadit na židli, která byla kousek u jeho postele.
"Tak strašně mi chybíš.." plakala jsem a tiskla jeho dlaň v té svoji.
