Konečně jsem nasbírala potřebnou odvahu k tomu, abych mohla vejít dovnitř.
Když jsem byla uvnitř budovy nedalo mi to, a musela jsem se rozhlédnout okolo sebe. Škola byla obrovská. Přece jenom 5 pater plná tříd není zrovna nejmíň.
"A hele, výtah," usmála jsem se vítězně. Vyjít schody mi nevadilo, ale když je tady výtah, není co řešit.
Než výtah stačil dojet do patra, kde jsem byla já rozezněl se zvonek, a chodba se plnila všemi těmi studenty, kteří byli připravení jít do svých tříd. Jenže většina z nich mířila do velkých dveří a směřovali jedním směrem.
"Potřebujete s něčím pomoct?" ozvalo se za mnou.
Trhla jsem sebou a otočila se za hlasem. Podívala jsem se na ženu, která seděla za stolem na kterém byla napsané recepce. Při té nervozitě, jsem si ani nevšimla, že tady nějaká recepce je.
Pomalu jsem přistoupila ke stolu. "Ano," začala jsem povídat "Jsem nová studentka.."
"Vaše jméno?" skočila mi do řeči.
"Miah Moon" odpověděla jsem a nervózně sledovala její až nevkusně dlouhé rudé nehty, které lítaly po klávesnici jejího počítače. "Ano, ano. Tady Vás mám." změnila najednou přístup a mile se na mě usmála.
"Odvedu Vás teď nejdříve do Vaší třídy. Pan ředitel ještě není ve škole, takže Vám zatím nemohu vydat Vaše učebnice ani kód od skříňky, ale nemějte strach. První dny se většinou studenti neučí. Hned jak pán ředitel bude ve své kanceláři přijdu pro Vás." řekla a provedla mě po schodech nahoru, po dlouhé chodbě, až nakonec, kde jsme zastavily před dveřmi mé nové třídy.
"Tohle je teď Vaše nová třída," ukázala na ní žena po mé pravici.
"H2A?" zeptala jsem se Miah, když jsem přečetla to co bylo na dveřích. "Ano," odpověděla mi. "Ve třídě zatím nikdo není. Všichni jsou na vítacím ceremoniálu naších učitelů. Nově přestupujících studentů se to ještě netýká. Další rok to bude ale Vaše povinnost," uklidnila mě, když viděla můj pohled.
"Zatím si najděte nějaké místo a vyčkejte na příchod žáků. Ceremoniál skončí co nevidět," řekla a otevřela dveře od třídy. "Děkuji." usmála jsem se na ní mile, a vstoupila dovnitř.
Rozhlédla jsem se. Lavice byla jen pro jednoho, při mém štěstí.
Díky bohu.
Zakoukala jsem se na zadní lavici, která byla skoro úplně v rohu. Přesně místo stvořené pro mě. Neviditelné místo, kterého si snad nikdo nebude všímat a nechají mě na pokoji. Usadila jsem se za stůl a pohodlně se uvelebila. Na stůl jsem položila malý bloček a péro na psaní.
V přední kapse batohu se najednou ozval zvuk přijaté zprávy. Rychle jsem ho vytáhla a podívala se. Byla to zpráva od Jacksona.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
