"Stůj!" křičela jsem z plna hrdla, aby mě slyšel. Bylo pozdě.
Stála jsem na místě jako přimražená. Zmohla jsem se jenom na zíraní na auto, které mělo JungKooka smetnout z cesty. Nevěděla jsem jestli je pod ním, nebo někde jinde. Černé auto stálo a zakrývalo tak všechno za ním. Neviděla jsem nic. Bála jsem se toho nejhoršího. Nebyla jsem odhodlaná jít čelit tomu, že tam bude ležet nejspíše mrtvý. Měla jsem strach.
Nadechla jsem se a pořádně vydechla. Slzy se mi kutálely bez přestání k zemi. Sebrala jsem odvahu a šla tomu čelit. Rozeběhla jsem se k černému autu.
Prosím..
"JungKookie!" zavolala jsem a rozhlížela se kolem sebe, abych viděla tělo.
"Jsi v pořádku?!" vypískla jsem, když jsem ho viděla na kraji silnici jen tak sedět. Měl hlavu ve svých dlaních a strašně se třásl.
"Málem jsem ho srazila." promluvila na mě starší paní, která stála vedle svého auta. Podívala jsem se na ni a pak zase na JungKooka.
"Jste v pořádku?" zeptala se a přišla ke Kookovi blíž. Neodpověděl.
"Nemám raději zavolat sanitku?" zeptala se tentokrát mě. Chystala jsem se odpovědět, ale JungKook byl rychlejší.
"Ne." řekl tak potichu až jsem to málem přeslechla. Sledovala jsem jak se pomalu zvedá ze země. Mírně se mu podlomily nohy, ale ustál to.
"Jseš si jistý?" promluvila jsem na něj a podepřela ho. JungKook sebou trhl a odtáhl se ode mě.
"Jsem si jistý." zavrčel na mě a rozešel se kdo ví kam.
Vydechla jsem. Nezmohla jsem v této situaci vůbec nic. Nemohla jsem mu to mít za zle. Hlavně i já teď nebyla zrovna dvakrát v pořádku. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že by ležel přede mnou mrtvý.
Najednou jsem se otočila na ženu, která tady pořád stála a nevěříčně sledovala situaci, která se právě stala.
"A co Vy? Jste v pořádku? Nestalo se Vám nic?" ptala jsem se tentokrát já. Musel to být pro ni taky hrozný šok, a tato otázka byla na místě.
"Ano jsem. Trochu otřesená, ale to bude v pořádku. Omlouvám se. Kdybych nezareagovala, kdo ví jak by to dopadlo." vydechla.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Zareagovala jste správně a rychle. Nemusíte se omlouvat za nic." usmála jsem se.
Žena mi úsměv vrátila a kývla hlavou.
"Děkuji, že máte o mě starost, ale neměla by jste jít raději za ním?"
Otočila jsem se za sebe. JungKook znovu seděl na kraji silnice a koukal před sebe.
"Jo. Měla." odpověděla jsem a šla pomalým krokem za ním.
"Dávejte na sebe pozor." promluvila jsem na ženu naposled, než nasedla do svého auta a pokračovala v cestě.
Pomalou chůzi jsem přišla ke Kookovi. Beze slov jsem se posadila vedle něj a dělala to co on. Pak jsem se na něj podívala. V jeho očích byl pořád strach z toho co se stalo před tím, smutek a zlost. Drtilo mě ho vidět takhle.
"Nebylo by na škodu, kdyby mě to auto srazilo." zašeptal po chvíli ticha.
Zamračila jsem se.
"Tohle neříkej." odpověděla jsem a měla chuť ho praštit.
"Proč?" odcekl a zasmál se. "Bylo by to pořád lepší, než tyhle špatné sračky, co se kolem mě pořád dějou."
