Sacrifice (cz)

Let the anger out

Tři dny.
Už tři dny uběhly od toho, co jsem se neúspěšně pokusila zachránit Beu.
Tři dny od toho, co jsem se najednou objevila uprostřed ničeho.
A tři dny od....

Zakryju si rukama obličej a ucítím až moc známý dotyk mých slz na  tvářích.

Říká se, že ztráta někoho blízkého má tři stádia - popírání, smutek a nakonec přijetí. Ale bohužel, mě bylo jaksi odepřeno stádium  popírání. Takže jsem se tři dny nebyla schopná hnout z místa ani nic vymyslet. Prostě jsem jen... Seděla opřená o kmen stromu a utápěla se ve vlastních slzách. Poprvé za celou dobu... Jsem byla úplně sama.
Marissa byla mrtvá, Bea zamčená u Enai na hradě a Kaar...

Popadla jsem nejbližší věc, což byla menší spadlá větev a mrštila s ní o několik metrů dál.
Jo.
Kaar byl taky mrtvý.
Obětoval všechno pro to, aby mi pomohl a jediné, co jsem dělala, bylo že jsem ho urážela a nevěřila mu. Teď, když jsem se dívala do minulosti, uvědomila jsem si, co všechno riskoval. A jak jsem byla nemožná.
,, To se ti povedlo. " řekla jsem nahlas.  ,, Teď si to uvědomíš. Až teď. Super. "
Vždycky jsem jako všechny holky toužila po nějaké velké lásce, ale myslela jsem si, že filmy a knížky přehánějí, když poté popisují ztrátu milovaného.
Ale dělaly přesný opak.
Když jsem si myslela, že umřel Ian, byla jsem smutná. Ale ta bolest, kterou jsem cítila teď byla nesnesitelná.
Milovala jsem ho. Opravdu jsem ho milovala. Víc než cokoliv.
Jeho modré oči, jeho hlas, jeho... Vyjímečnost. Jak nechápal novodobé věci. To všechno.
A i přes slzy jsem se musela usmát, když jsem si vzpomněla, jak se mě zeptal, co je to pistole.
Ale ten úsměv netrval moc dlouho.
Za chvíli už se dostavila nová várka slz.
Já jsem prostě nemohla. Prostě.... Jsem nemohla. Měla jsem pocit, jakoby mě opustila veškerá naděje.
Tohle místo, kdysi plné barev a štěstí, mi dnes připadala jako šedá poušť.
Jen ať si mě Enaia najde. Jen ať si přijde. Tentokrát... Nebudu bojovat.
Nenáviděla jsem se za to, jak přemýšlím, ale já už neměla sílu. Věděla jsem, že kdyby mě viděla Bea nebo... Kaar... Pěkně by mě seřvali.
,, Jenomže já jsem úplně sama!!! " zakřičela jsem a má slova patřila Kaarovi. ,, Chápeš?!! "
V záchvatu vzteku a smutku jsem se postavila.
,, Nechceš mi říct, jak mám teď žít?!!! Copak to nevidíš?! Já bez tebe nemůžu žít!! Možná, jenom možná bych to dokázala překonat, za jiných okolností... Ale.... Ty jsi mrtvý kvůli mě. Umřel jsi, abys mě zachránil.... Ale co mám teď dělat?!! S tímhle nemůžu žít. Já prostě nemůžu....Já nemůžu... Vím, že jsi to všechno udělal, abys mě zachránil.... ale to je právě to. Obětoval jsi všechno, pro mě. Pro nic. A já jsem ti ani neřekla.... něco, co jsem ti  měla říct už dávno. A ted už je pozdě. '' zhroutila jsem se znovu na zem. Už jsem měla všeho dost.

Všichni po mně chtěli abych něčím byla - Kaar chtěl, abych byla tou, která konečně porazí Enaiu a Enaia naopak chtěla, abych jí poskytla ten poslední kousek, který jí dělil od neporazitelnosti. Ale přes tyhle všechny věci... Jsem nebyla nic víc než obyčejný člověk. A vlastně i se všema těma věcma- protože moje '' síla '' očividně neexistovala. Kaar mi kdysi řekl, že se moje síla projeví, jen musím počkat. Ale to bylo už před několika měsíci.

Ironicky jsem si povzdechla, a tak  jako každý den jsem se znovu opřela o strom a poddala se svým pochmurným myšlenkám.

Když najednou jsem zaslechla ránu zvuk kovu.

Vymrštila jsem se na nohy, protože přes tohle všechno, ve mně pořád zbyla malinká jiskřička naděje, že by mohl být ještě stále naživu, a rozběhla se za zvukem.

Ale jen jsem dorazila na místo, odkud jsem onu ránu slyšela, hrůzou mi ztuhla krev v žilách.

Desítky Enaiiných poskoků v plné zbroji stály okolo muže, který v rukou držel vak, ze kterého prosakovala krev.  A když se otočil, zjistila jsem, že to byl.... Ian.

,, Říkal jsem vám, že  ji najdu. '' ušklíbl se směrem ke svým poskokům, kteří se krvelačně usmáli.

Chtěli se rozeběhnout směrem ke mně, ale Ian je jediným pokynutím ruky zastavil.

,, Nechcete se nejdříve trochu pobavit? '' otočil se znovu k nim a pozvedl krvavý vak nad hlavu.

Zatmělo se mi před očima.

To nemohla být pravda...

Všichni se rozesmáli a Ian se vítězoslavně zeptal: ,, Víš co tohle je? ''

Začala jsem zoufale vrtět hlavou a couvat. ,, Ne.... ''

,, Ale ano. A víš co? Takhle skončíš taky. '' rozesmál se ještě víc a vytáhl zkrvavený meč. ,, Tím stejným mečem. ''

,, Ty ZMETKU!! '' zařvala jsem na něj.

,, Víš co je vtipné? Pokusil se mě přesvědčit, abych ti pomohl. Abych to nedělal. '' odmlčel se. ,, Těsně předtím, než jsem mu tímhle mečem... ukončil život. '' rozesmál se znovu.

Měla jsem chuť na něj zakřičet, ale cloumal mnou takový vztek, že jsem nemohla mluvit.

,, Takže chcípl jako každý jiný obyčejný člověk. '' řekl a slovo člověk  pronesl jako nějakou nadávku.

,, Slabý a bezmocný. '' pokračoval a já už vzteky přestávala vidět.

,, Ale uznávám.... bylo docela... dojemné, jak jeho poslední slovo bylo 'Amy...' ''pronesl rádoby smutným hlasem.

A to už na mě bylo moc.

Nebyla jsem si jistá, jestli to byl vztek, smutek, zoufalství, nebo všechno dohromady, ale v téhle chvíli se ve mně něco zlomilo.

Možná proto, že ačkoliv jsem ho viděla umírat, něco ve mně nikdy nepřestávalo věřit, že se vrátí. 

Možná proto, že už jsem měla všeho dost.

A možná proto, že už mě připravili o všechnu naději.

A tudíž jsem neměla co ztratit.

Rozběhla jsem se proti nim a ucítila ten dlouho skrývající se vztek uvnitř sebe. Ten, kvůli kterému se mi  chtělo křičet.

A tak jsem to udělala.

Rozkřičela jsem se a vypustila všechen ten hněv a zoufalství konečně ze sebe.

Ucítila jsem obrovskou tlakovou vlnu, tak velkou, až se stromy zakymácely. Zvedl se silný vítr a na okamžik byla úplná tma.

Pohlédla jsem Ianovi do bezcitných očí a viděla jeho zděšení.

Bál se mě.

A měl proč.

Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, natáhla jsem ruce před sebe a všechny ty emoce jsem konečně  pustila ze sebe.

Ian se zakymácel a nevěřícně se na mě podíval. Meč mu vypadl z ruky a dopadl s hlasitým zaduněním na kameny pod jeho nohama.  

Poté se spolu se všemi poskoky zhroutil na zem.

Zaskočeně jsem se podívala na své ruce, které se třásly. A než jsem stihla cokoliv udělat, pohltila mě temnota a já se v bezvědomí svezla na zem.