Sacrifice (cz)

Training

Už ani nevím, jak dlouho čekám, že se něco stane. Uplynula nejméně hodina od jejich ,, zmizení " a stále nic.

Ale alespoň jsem měla dost času popřemýšlet o mém snu a o tom, jak Rose řekla, že jsem mocná a že ten sen byl vlastně předtucha.

Nevím, co si o tom mám myslet.

Mocná tedy rozhodně nejsem a co se týče toho snu? To bylo děsivé. Vím, že to nebyl jen pouhý sen. Bylo to, jako kdybych tam skutečně byla. Ale že by to byla předtucha.... To si nemyslím. Klidně to mohl být jen další sen, který mi ,, poslal" Kaar, ale.... Uznávám, že není nepřítel, ale přítel to teda taky není.

Otočím se, protože zaslechnu nějaký zvuk. Pousměju se. Kaar má zvláštní schopnost objevit se, když o něm začnu přemýšlet.

,, Tak můžeme začít s tréninkem? " zeptá se se škodolibým úsměvem.

,, Upřímně, - " začnu, ale než ho stačím varovat, že celkově mi sport moc nejde, hodí mi do ruky luk.

Asi jsem se musela zatvářit dost zděšeně, protože se zasměje. ,, Klid. Zas tak těžké to není. "

Pochybovačně si prohlížím luk. Vypadá to, že je ze dřeva a je natřený na černo. Jsou na něm vyryté nějaké znaky, ale nemám nejmenší ponětí, co znamenají.

Podá mi k němu toulec šípů stejné barvy a ukáže na nedaleký strom.

,, Tam se mám jako trefit jo? Věř mi, že budeš rád, pokud vůbec vystřelím. Proč se vlastně tohle musím naučit, když jsem podle tebe tak mocná?" začnu se vymlouvat. Tohle vážně není dobrý nápad.

,, Tvá magie je prozatím zablokovaná. Jedině ty máš moc jí odblokovat. A to jedině tak, že si sama budeš přát aby byla tvou součástí. I když ... ne přát. Až to budeš potřebovat více než cokoli jiného. Až nebudeš mít jinou možnost. Navíc, pokud magii někdy přijmeš, věř mi, že není nic nebezpečnějšího, než zbraň poháněná magií. "

Vezme mi luk z ruky, zasadí do něj šíp a ve vteřině, kdy luk zvedne, vystřelí. V letu se šíp zapálí a jen co se dotkne stromu, zachvátí ho plameny.

Ohromeně hledím na hořící strom.

Vrátí mi luk a vezme mě za ruku. V první chvíli sebou škubnu, ale potom mi ruku položí na luk a ukáže mi, jak ho mám držet. Podá mi šíp a já se ho tam chvíli snažím zasadit. Když se mi to konečně podaří. Namířím na strom a vystřelím. Šíp ale jen divně poskočí a spadne přede mě.

,, Co jsem udělala špatně? " ptám se trochu uraženě. Možná jsem čekala, že dostřelím alespoň deset metrů před sebe.

Kaar se znovu zasměje a přistoupí ke mně. Chytne mé ruce, které jsou položené na tětivě a na hrotu šípu. Postoupí za mě a zamíří.

U mě ale jakoby se čas zastavil. Přestanu se soustředit na luk. Jediné co vnímám je jeho ochranitelská náruč a jeho teplo. Nemůžu si pomoct - ohlédnu se na něj. Pohlédnu do těch nekonečně modrých očí.

Ten pocit, který mnou projede, je neuvěřitelný.

Proboha Amy!! Co to děláš!!

Bleskově se znovu otočím a zamrkám. Co se to sakra stalo?!

Pustí mě a pokyne mi. Zamířil za mě, takže jediné, na co musím myslet, je to, jak teď vystřelím. Pustím tětivu a - zatraceně!! To vždycky všechno zkazím? Šíp znovu dopadne přede mě.

,, Nesnažíš se. " konstatuje Kaar.

,, Jasně že se snažím!!! " ohradím se.

Možná, že kdybys mě tu přestal rozptylovat, tak bych se trefila.