Sacrifice (cz)

I love you...

,, Jsi připravena? " zeptal se mě Kaar a pohlédl mi do očí.

Odhodlaně jsem přikývla.

Nemohla jsem ztratit už ani minutu.

,, Dobře. Projdeme si znovu plán. "

Protočila jsem oči. ,, Už jsme ho probírali nejmíň pětkrát. A mezitím... Bůh ví co jí tam dělají. " hlas se mi zachvěje. Už jsem ztratila Marissu. Nemůžu.... Já prostě nemůžu ztratit i Beu.
Podívá se mi do očí. A já si uvědomím, že už tu dokonalou modř znám perfektně. Ale ačkoliv vím každý detail... Nikdy neodolám se do nich ponořit.
,, Nemusí to vyjít. " řekne, jakoby doufal, že na poslední chvíli couvnu.
Ale já jen kývnu hlavou a zhluboka vydechnu. ,, Já vím. "
Zvedne ruku a položí mi ji na rameno. A v dalším okamžiku už stojíme mezi stromy u hradu.
Čekám, že svou dlaň okamžitě stáhne, ale k mému velkému překvapení ji jen zvedne k mé tváři a lehce se jí dotkne. ,, Buď opatrná. "
S úsměvem přikývnu a než se naděju, přede mnou už jsou jen stromy a ... Ano. Ten tajný vchod o kterém Kaar mluvil.
Rozhlédnu se kolem a ještě než vkročím dovnitř, na chvíli se dotknu své tváře a usměju se.

                           ⚫⚫⚫⚫

Doběhla jsem k Beině cele a stiskla jsem mříže. ,, Neboj se, dostanu tě odsud. " usměju se radostně, když zjistím, že kromě pár malých škrábanců je v pořádku.

Překvapeně se na mě podívá, ale místo aby se jí obličejem rozlila úleva, naštvaně rozhodí ruce.

,, Zatraceně, Amy, co tu děláš?!! Vypadni odsud!! " zakřičí a poté se rozhlédne. ,, A prosím, řekni že jsi nebyla tak pitomá, abys Kaara vzala s sebou. "

,, Co?! " zeptám se, naprosto vyvedená z míry.

,, Zatraceně!!!!  To se mi snad zdá!! Celé tohle byla past, aby vás sem oba dostala!! Ona ví, že Kaar není na její straně!! Jestli šel za ní, tak už je mrtvý!! "

Ztuhnu zděšením a pocítím příšerný strach.
,, Ne... " vydechnu nevěřícně.

,, Koukej odsud vypadnout!! On už je pravděpodobně ztracený a mě odsud nedostaneš... " smutně pokyne k pěti zámkům, které ji dělí od svobody.  ,, Ale ty máš ještě šanci. Tak se otoč a utíkej. To je v pohodě."
Normálně bych se od ní ani nehla, ale... Něco bylo dnes jinak.
,, Promiň... " zavrtím hlavou a pokusím se zahnat slzy, které se mi nahrnuly do očí.
Poté pustím kříže a rozběhnu se chodbami. Nevím kam, prostě někam. K němu. Musím ho najít.
Je ještě vůbec naživu? Probleskne mi hlavou a málem se mi podlomí kolena. Ne. Takhle nesmím přemýšlet.
Vyběhnu po schodech a proženu se bezmyšlenkovitě  chodbou.
,, Kaare!!! " volám.
Pořád dokola.
Jestli mě Enaia uslyší, možná se pokusí najít mě místo něj.
Rychle si protřu oči, protože se mi začínají mlžit slzami.
Do tohohle jsem ho zatáhla já. Je to moje vina.
Uvidím nějaké veliké dveře, a bez přemýšlení do nich vběhnu..
Zarazím se - to je královská síň?! Vypadá to tak. Trůn védodící celé místnosti je celý ze zlata a obrovskými zdobenými okny sem proniká slabé světlo.

,, No to se podívejme, kdo nás přišel navštívit. " zaslechnu silný ženský hlas a prudce se otočím. V rohu síně stojí Enaia a na rtech ji prohrává krutý úsměv. V ruce drží planoucí meč, s nímž si ledabyle pohazuje.
Roztřeseně vydechnu, ale místo toho abych se pokusila utéct, vytáhnu odhodlaně dýku, kterou mi dal Kaar.
Původně mi chtěl dát luk, ale rozmyslel si to poté, co si vzpomněl, jak jsem ho při tréninku málem zastřelila.
Málem se při té vzpomínce usměju.

,, To jsi vážně tam pitomá? Nemůžeš se mi postavit, chcípnes během pěti vteřin. " řekne posměšně a vykročí ke mně. ,, Teda... " zastaví se a předstírá zamyšlení. ,, Ne, že by mi to vadilo. " pokrčí rameny.

,, Kde je Kaar? " zeptám se.

,, Vtipné.... " zasměje se znovu. ,, Na to samé jsem se chtěla zeptat já tebe. "

Že srdce mi spadne obrovský kámen. Takže je naživu....
Koutky úst se mi nepatrně zvednou.
A ona si toho nejspíše všimla, protože se její samolibý úsměv promění v nenávistný úšklebek.

,, Škoda. Tak to neuvidí tvoji smrt. Měla jsem to všechno tak hezky naplánované... Ale nevadí. Stejně brzo taky chcípne.... Víš, tenhle meč.... " odmlčí se a pozvedne ho. ,, Je protkán mou magií. Jediná rána a konec." řekne a mě se sevře hrdlo.

Musím ho varovat.  Ale jak?!

Najednou Enaia mávne rukou a moje dýka odletí na druhou stranu místnosti. A když znovu vzhlédnu, stojí přímo především mnou.
,, Ráda bych ti řekla, že to nebude bolet, ale... " odmlčí se a pozvedne meč ,, Lhala bych. "

Nestačím zareagovat.

Uvidím čepel meče mířící ke mně. Zaslechnu zoufalý výkřik a někdo mě strhne na zem. Ucítím tupou bolest v hlavě a na chvíli všechno zčerná.

Nepřirozené ticho mě ale přinutí otevřít oči.

Jen co to udělám, vydám ze sebe tak zoufalý výkřik, až se sama zaleknu.

Kaar klečí na kolenou a šokovaně hledí na své břicho, ze kterého trčí planoucí meč.

 ,, Říkala jsem ti, že mě neporazíš. '' uslyším Enain hlas, když vytáhne meč z jeho břicha a jediným prudkým pohybem mu ho vrazí přímo doprostřed hrudi.

Kaar zvrátí bolestí hlavu dozadu a následně se zhroutí na podlahu.

,, NE!!!! '' zakřičím zoufale, zatímco se snažím vydrápat na nohy.

,, S tebou se vypořádám později. '' usměje se na mě Enaia, otočí se a nevzrušeně odejde.
Její slova ale stěží vnímám.

Vrhnu se k němu a vezmu jeho obličej do dlaní.

,, Kaare.... Kaare... Prosím.... Otevři oči. Ne. Ne!! '' zakřičím zoufale a na jeho tvář dopadlnou mé slzy.
Podívám se na jeho ránu a ačkoliv vím že je to marné, pokusím se zastavit ten proud krve, který se nekontrolovatelně hrne ven.
Za chvíli mám ruce už úplně od krve.
Od jeho krve.

,, KAARE!!!! '' vzlykám, ale jeho obličej zůstává stejně kamenný, jako předtím.
Odendám své ruce od zranění a jakmile uvidím, že jsou temně rudé, stejně jako jeho krev, roztřesu se.
Vím moc dobře, že jakmile množství ztracené krve dosáhne určité velikosti, už není cesty zpět.
Zděšeně se pokusím dostat krev z mých rukou a poté ho opět ho uchopím za obličej.

,, Je mi to líto...Slyšíš? Mrzí mě to... Je mi jedno koho jsi zabil.... Odpouštím ti... Jen...Zůstaň se mnou... '' šeptám zoufale a hladím ho po tváři.
Ale jeho tvář zůstává nehybná.
Zničeně se zhroutím vedle něj na zem a hlavu zabořím do jeho ramene.
Nikdy předtím jsem si to nebyla schopná přiznat... Ale milovala jsem ho.
Milovala jsem ho....
Ten fakt mě zasáhne stejnou silou jako dýka do břicha.
Milovala jsem ho a ani jsem mu to nemohla říct...
Celou dobu jsem mu jenom říkala jak ho nenávidím....
Rozpláču se ještě silněji.
Zvednu hlavu a podívám se na jeho tvář, stejně dokonalou jako vždy. Nakloním se nad ní a své rty přiblížím k jeho.
,, Miluji tě... " pokusím se o úsměv, zatímco se mi proudy slz hrnou po tvářích.
Najednou ucítím pevný stisk na své paži.
A vše je pryč.
Nejsem už v Enaině hradu.
Jsem zpět v lese.

,, Ne... " vydechnu zděšeně a vydrápu se na nohy.
Zoufale se rozhlédnu kolem a poté padnu zpět na kolena.
,, NEEEE!!! " zakřičím a rozvzlykám se.
On mě přenesl...
On mě zachránil....
A sám teď zemřel.