I've lost you a long time ago.

2.část - Surprise

Caroline:

Už mám sbaleno. Jsem v rozpacích. Mohla bych si to rozmyslet, ale to bych potom nesnesla pohledy od všech mých přátel, kteří by si mysleli, že jsem sobec.

Ale proč zrovna Klaus Mikaelson? Říkám si v hlavě celou cestu k autu.
Naložím kufry do auta, nasednu si a nastartuju. Ani se semnou nikdo nepřišel rozloučit.
V rozpacích a nervozitou vyrazím do města, které je proslulé častými oslavami.

...

Po pár hodinách jízdy míjím ceduli s nápisem:
Welcome in New Orleans.
...
Přijedu k nejbližšímu hotelu a jdu dovnitř. ,,Co tu děláš?" ozve se za mnou povědomí hlas.

Otočím se a vidím před sebou zdvořilého muže v obleku...Elijah. ,,Zdravím...hledám nějaké místo na přespání. Jsem tu jen na pár dní." pousměju se.
,,Tak to máš štěstí...naše rodina vlastní velkou vilu na konci této ulice.

Pojď...budeš bydlet u nás." polkla jsem. Asi to neví, co se stalo mezi mnou a Klausem. Musím se nějak vymluvit.
,,Ne, to je v pořádku. Už si něco najdu."říkám s úsměvem.
,, Ani náhodou...jsi má známá, takže budeš bydlet na těch pár dní u nás." dořekne a nasedne do mého auta.

Netušila jsem, že se s Klausem budu muset setkat hned první den, co jsem tu.

...

Přijeli jsme k jejich vile, která se nacházela na konci ulice.
Vystoupila jsem z auta a Elijah mi mezitím vzal kufry, které nesl dovnitř. Vešla jsem těsně za ním.

Koukala jsem...nedokázala jsem ze sebe vypustit jediné slovo.

,,Koukám, že v tomhle městě už nebudu jediná upíří Barbie." ozve se známý ženský hlas.

Byla to Rebekah. Slušně jsem pozdravila a ona kývla a ušklíbla se. Měla jsem zrychlený tep z obav, s kým dalším se setkám.

Elijah mně pobídnul a ukázal mi můj pokoj. Byl nádherný.

Byl trochu starší, což se dalo čekat, ale vůbec mi to nevadilo. Měl bílé stěny, jednu velkou postel, spoustu oken a dekorací. Nesmím zapomenout na obrazy, o kterých si myslím, že vím přesně, kdo je jejich autorem.

Elijah už se chystal odejít, ale moje zvědavost ho zastavila.

,,Už ví, že jsem tu?" zeptala jsem se a trochu mi při té otázce vyschlo v krku.
,, Myslím si že..."chtěl doříct větu, ale přerušilo ho volání z vedlejší místnosti.

Ten hlas bych poznala všude! Osoba se blíží k mému pokoji a něco říká:

,,Bratře...máme tady snad nějakého hosta?"hlas zněl velmi ironicky a pobaveně... dořekl větu, když už byl ve stejné místnosti jako my.

Byl to Klaus! Nemohla jsem dýchat a srdce mi začalo rychle bušit.

,,C-Caroline?!"řekl a jeho hlas zněl velmi překvapeně. Také tak vypadal.

,,Ahoj, Klausi"řekla jsem. Byla jsem nervózní, ale pokusila jsem se nahodit lehký úsměv, který po chvíli zmizel, když jsem spatřila to, co stojí za Klausem.

Bylo to nevinné, usmívající se stvoření, které se přitisklo ke Klausově noze. Přestala jsem dýchat a nevěděla jsem, co říct...

Bylo to dítě!

( Doufám, že se vám díl líbil. :) )