I've lost you a long time ago.

8.část - Don't stop

( Omlouvám se, že díl nevyšel již včera, měla jsem ho hotový, ale celý se to smazalo :( tak jsem to dělala znovu :D
Otázka: Chcete, aby byli delší díly? :) )

...

Caroline:

Koukla jsem se na hodiny.

Bylo pět minut po půlnoci.

Vstala jsem a šla jsem potichu dolů po schodech.
Vešla jsem do kuchyně.

Udělala jsem si vodu do skleničky a napila jsem se z ní.

Uslyšela jsem nějaký zvuk, který vycházel z obýváku.

Šla jsem tam a viděla jsem Klause, který koukal z okna.
Všiml jsi mě hned, co jsem se přiblížila.

,,Proč nespíš?" zeptala jsem se ho a posadila jsem se do křesla.
,,Nemohl jsem spát. Nevím... ale mám pocit, že tu nejsme sami." zasmála jsem se.

,,No to máš pravdu. Možná to bude tím, že tu nejsme sami. Je tu ještě Rebekah, Elijah, Kol..."začala jsem vyjmenovávat jména všech, kteří nahoře spí.

Klaus mě ale nenechal domluvit a dal mi prst na rty.
,,Pššt." zašeptal a vypadal vážně.
,,Běž do svého pokoje." zašeptal.

Přikývla jsem a upíří rychlostí jsem se přemístila do mé ložnice.

Rozhodně jsem tam Klause nechtěla nechat samotného.

Otevřela jsem svůj kufr, kde jsem měla schovaný jeden kůl.

Držela jsem kolík pevně v ruce a potichu jsem šla ze schodů a potom do obýváku.

Nakoukla jsem tam, ale nikdo tam nebyl.
,,Klausi?" zašeptala jsem.
Nikdo se neozval.

Viděla jsem, že jsou pootevřené dveře od hlavního vchodu.

Vyšla jsem pomalu ven a šla jsem se podívat do lesa.

Slyšela jsem z dálky výstřel. Bylo to někde tady v lese.

Rozběhla jsem se tam.
Měla jsem o Klause strach.

Běžela jsem, ale najednou mě někdo upíří rychlostí srazil k zemi. Byl to Klaus.

,,Klausi?! Jsi v pořádku?" vyjekla jsem na něho, když na mě ležel.

Neodpověděl mi a rukou mi zacpal ústa.

Rychle se postavil a pomohl mi vstát.

Když něco zaslechl, okamžitě mě přirazil ke stromu a zase mi zacpal ústa, abych nic neříkala.

Pochopila jsem to a když jsem slyšela něčí kroky, přitáhla jsem si ho co nejvíc k sobě, aby ho nikdo neviděl.

...

Po pár minutách se odtáhl a já jsem se rozhlédla.

,,Kdo to byl?" Klaus pokrčil rameny.
,,To nevím. Ale měli by jsme se co nejdříve dostat do chaty, abychom zjistily, jestli jsou všichni v pořádku." dořekl a vydal se směrem k chatě.

Neváhala jsem a šla za ním.

Měla jsem divný pocit.

,,Klausi... myslím, že nás někdo sleduje." vyhrkla jsem s obavami.

Klaus se na mě podíval a pohladil mě po tváři. Pousmál se a šel dál.

...

Klaus šel přede mnou.
Otočila jsem se, když jsem zaslechla nějaký divný zvuk za mnou. Nic tam nebylo. Zvláštní.

Jen tak jsem koukala na les, když v tom najednou Klaus zakřičel bolestí.

Otočila jsem se a viděla jsem, jak má v sobě zabodnutou dýku.

,,Klausi!" vykřikla jsem a rozeběhla jsem se k němu.

Přidržela jsem ho, když padal na zem. Položila jsem ho na zem a pohladila jsem ho po tváři.

Stekla mi slza, ale abych ho odtud mohla dostat, musela jsem zjistit, jestli už ten, kdo zabodl do Klause dýku, odešel.

Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Stála tam osoba ve tmě.

,,Kdo jsi?!" vyhrkla jsem a postavila jsem se. Vyndala jsem si z kapsy ten kůl.

Osoba vyšla ze tmy.

Byl to Marcel!

,,Ty?! Proč jsi to udělal?!" zakřičela jsem a vrhla jsem se na něj.

Svalila jsem ho na zem a chtěla jsem do něj zabodnout ten kůl, ale on mi ho vytrhl z ruky a převrátil se tak, že seděl na mě.

,,Klid, bloncko." řekl s úsměvem a pohladil mě po vlasech.

,,Nechci ti ublížit. Potřebuji tě k tomu, abych našel zbraň, která dokáže Původního zabít."

,,Nikdy ti nepomůžu!" zakřičela jsem opět a odhodila jsem ho ke stromu.

Vstala jsem rychle a sebrala jsem ze země ten kůl.

Upíří rychlostí jsem byla u něho a vrazila jsem mu kůl do hrudi.

Ležel na zemi a já jsem do něj ve vzteku začala mlátit.

Dávala jsem mu silné rány do obličeje a taky jsem do něho kopala.

Nedokázala jsem přestat.

Ani jsem nechtěla.

Nic jiného si nezaslouží.

Cítila jsem, jak mu po různých částí těla teče krev.

Umíral, ale já pokračovala.

Pokračovala jsem a nepřestávala...