I've lost you a long time ago.

4.část - Run

Caroline:

Vzbudila jsem se, když jsem cítila, jak se mnou někdo třese.

Pootevřela jsem oči, ale osobu přede mnou jsem nepoznala. Hrozně mě třeštila hlava a pálelo mě celé tělo... zřejmě kvůli železníku.

Když jsem oči otevřela úplně dokořán.. zjistila jsem, že je to jeden z Marcelových poskoků.

Podal mi jeden balíček krve v pytlíku, ale nic neřekl a jen na mě zíral.

Vzala jsem si od něho pytlík s krví a co nejrychleji jsem ho do sebe dostala.

Zírala jsem na toho poskoka, tak jako on na mě, ale po chvíli odešel.

Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala jsem něco, co by mě dostalo ven.

...

Hledala jsem dost dlouho, ale nic jsem nemohla najít.
Opřela jsem se vyčerpaně o skříň, která se ale najednou posunula.

Byla tam ventilace. Byl to sice risk, ale zřejmě jediná cesta ven.
Opatrně a tiše jsem vyndala poklop a nakoukla jsem dovnitř.

Cesta vypadala bezpečně... zatím.

Vlezla jsem dovnitř a plazila jsem se k nejbližšímu a jedinému možnému východu.

Viděla jsem přes další poklop nějakou místnost a jelikož jsem neměla moc času, vyndala jsem tiše poklop a vylezla.

Nikdo tu nebyl, takže jsem hledala nějaké okno.

Přišla jsem k němu a otevřela ho.
Koukla jsem se ven, jestli tam někdo nehlídá. Byl tam jeden Marcelův poskok.

Tiše jsem seskočila oknem a schovala jsem se do křoví. Naštěstí nic neslyšel.

Jen co jsem nabrala síly, skočila jsem po něm a zlomila jsem mu vaz.

Poté jsem ho nenápadně odtáhla a schovala ho do křoví.

Hned potom jsem se rozběhla do lesa, který byl nejblíž.

Utíkala jsem, ale už mi docházeli síly. Zastavila jsem se a oddychla si.

Slyšela jsem někoho mluvit a tak jsem vyskočila na strom a ulomila jsem si kus větve.
Čekala jsem...

Když se osoba přiblížila ke stromu, kde jsem byla, neváhala jsem a skočila jsem po něm.

Bez váhání jsem do něj chtěla zabodnout kus větve, ale když jsem zjistila, kdo to je, nemohla jsem.

Byl to Klaus.

,,Caroline, kde jsi celou tu dobu byla? Hledal jsem tě." naštvaně jsem vstala. ,,Vážně? Ty ses zajímal?" ušlíbla jsem se a on také vstal.

,,Unesl mě tvůj kamarádíček Marcel." řekla jsem po chvíli.

Vypadal v šoku. ,,Marcel?!" řekl a jeho oči se změnily ve vztek.

,,Já ho.."říkal naštvaně, ale já jsem ho přerušila mými slovy. ,,Nemusíš se o mě starat. Zvládnu to i sama." řekla jsem chladně.

Nic neřekl a jen se mi koukl do očí.

Já stále odvracela pohled.

,,Měl by jsi jít za svým dítětem a za tou vlčicí." odsekla jsem a rozešla jsem se z lesa.

,,Caroline...počkej!" rozběhl se za mnou. Chytil mě za zápěstí a otočil mě k sobě.
Koukal mi hluboko do očí.

Chtěla jsem něco říct. Nadechla jsem se a otevřela pusu, abych promluvila, ale on mě nenechal.

,,Caroline..."polkl.
Mě vyschlo v krku.
,,Omlouvám se." tohle jsem nečekala. Oči se mi leskly. Nevěděla jsem, co říct.

,,Já s Hayley nejsem. Nemám jí rád. Jen... Hope je moje dcera." řekl. ,,A bůh ví, jestli by jí Hayley a ta její tlupa vlků ochránila, kdyby žili v těch bažinách, nebo kde." dodá.

Chtěla jsem mu odpustit, ale mé svědomí to nedovolilo.

,,Vezmi mě k vám." to je vše, co jsem dokázala říct.

Přikývl a šli jsme.

Celou cestu už nikdo z nás nepromluvil.
Viděla jsem, že je trochu zklamaný, ale myslím, že ho neznám, potom, co mi tajil tak velkou věc.

Sakra!
Vždyť on má dítě!