Behind the mask

26. „Záleží na tom?"

Justin

„Justine." zašeptala a po tvářích jí tekly slzy ještě intenzivněji, než před chvílí. Opatrně se ke mě o krok přiblížila a já netušil jak reagovat. Být jí naposledy na blízku mě lákalo. Moc dobře si ale uvědomuju, co bych jí tím způsobil. Bolest. Znovu bych ji nedokázal ušetřit. A tak jsem jednoduše přimáčkl pistol blíž ke své hlavě.

„Tohle přece nemůžeš! Co to sakra děláš?" vykřikla najednou. Je mi to líto. Ty ale víš, že ti bude líp beze mě. A o to tady jde.

 „Záleží na tom?" zasmál jsem se. „Záleží." přikývla a vydala se o další krok blíž ke mě. A ještě blíž. Vyndala jednu ruku z pod deky, do které jí Adam zabalil a opatrně mi jí položila na hruď. Projel mnou ten nejpříjemnější pocit, který jsem kdy cítil. Můj mozek vnímal jen její ruku. A jí celou.

A proto se zdálo úplně absurdní to, co mě v temném kousku mozku přivádělo k šílenství. Ta deka, co měla na sobě. Zabalil jí do ní Adam, víte? To bylo špatně.

Bože. Chovám se jako psychopat. Ale to já jsem. Normální člověk by přece nezabíjel. Ne proto, že mu to někdo poručil. "Zabil jsem i tvou sestru, pamatuješ?" Zakřičel bych nejradši. Nesnáším se. Tohle všechno je špatně.

 „Jsem zodpovědný za všechno. Za tvou sestru. A za ty další holky, ale nejvíc ze všeho, jsem zodpovědný za všechny ty věci, co jsem udělal tobě. Jenomže tys semnou byla, i když jsem ležel v nemocnici. Cítil jsem to, víš? Tak mě nech, abych ti to všechno oplatil. Už ti nezpůsobím žádnou bolest, Vanesso." šeptal jsem, jako bych se to styděl říct nahlas.

Svou ruku přesunula na můj krk a mě znovu prostoupil ten nejúžasnější pocit na téhle planetě, ale nedokázal zahnat to temno ve mě. Protože to temno, jsem byl já sám - moje já, zodpovědné za všechny ty životy.

Přistoupila ke mě tak blízko, že jsme se dotýkali snad úplně všude na těle. Ale moje ruku se zbraní byla stále na svém místě, a tu druhou jsem měl v klidu, podél těla. Bylo neuvěřitelně těžké, nedotknout se jí.

Naklonila hlavu a opřela své čelo o to mé. Dívala se mi přímo do očí. A to jsem pokládal za tu chvíli, vhodnou pro obětování. Umřít ve tvé blízkosti je pro mě zázrak. Jenomže jsi mě přerušila.

„Je to jen zkrat. Tohle doopravdy nechceš. Život je někdy nesnesitelný, ale můžu ti s tím pomoct. Spolu to zvládneme. Tak dej tu věc pryč, prosím." říkala jsi potichu, jako by to neměl slyšet nikdo jiný, než já. A tak jsem měl čas, to vstřebat.

„Nemůžeš mě, ani sebe, zachránit přede mnou samým." řekl jsem zklamaně a zároveň naštvaně, protože jsem si zcela uvědomoval, že jsme mohli být spolu šťastní. Bohužel to nejde vzít zpět. Ale kdyby to šlo, bez přemýšlení bych to udělal. Zachránil bych nás oba.

„Nepotřebuju zachránit. Ne před tebou. Ale jestli to zmáčkneš, budu znovu na kousky. Copak nechápeš, že bez tebe to nejde?" vzlykala jsi a já se na to nedokázal dívat. Svojí volnou ruku jsem položil na tvá záda a pevně si tě přimáčkl ke svému tělu. Neumím popsat své pocity, protože dotýkat se tě pro mě znamená strašně moc. Jako kdybych cítil otáčení země.

Tvoje oči byly rudé od pláče a já si přál to zastavit. Napadal mě jen jeden způsob. Pohledem jsem vyhledat tvoje rty. A políbil tě. Líbal jsem tě jemně, abych tě uklidnil, ale zároveň s neuvěřitelným chtíčem. Pokud objímat tě, je jako cítit otáčení země, pak spojit naše rty, je jako zažít Velký třesk. Vyndala jsi z pod deky i druhou ruku a tu položila na mojí tvář.

Deka se téměř okamžitě po zvednutí tvé ruky sesunula k zemi, a tak si zůstala přitisklá ke mě jen ve spodním prádle. Najednou mi bylo fuk, že tě Adam takle viděl, protože s tebou nikdy nezažije to, co já. Tím jsem si byl jistý.

Naše rty jsme od sebe oddělili až ve chvíli, kdy už jsme opravdu nutně potřebovali vzduch a to byla moje chvíle.

 Tvoje oči zářily. A já v ten moment přesně věděl co chceš říct, cítil jsem to stejně. Ale už si nemůžu dovolit slyšet tě to říct a to je další věc, za kterou se nenávidím.

V následující vteřině, jsem zmáčkl spoušť.

Doufám, že jsem si to u vás trochu vyžehlila tím, že jsem teď přidala nějaké části a hrozně děkuju za vaši výdrž, protože i přes moje dlouhatánské pauzy, to pořád čtete. Vážně vás moc obdivuju! A hlavně vám děkujuuu!!!! :3 ♥ -rozhodně mi napište do komentářů pocity z téhle části, protože jsem na vaši reakci vážně zvědavá. :D Ale taky chci říct, že to není poslední část!
-pac a pusu, uvidíme se u další čáááásti ♥♥♥ (čeká vás překvápko..:D)