Behind the mask

27. ,,Bohužel se každý někdy pleteme."

Vanessa

Když se naše rty oddělily, aby jsme se mohli pořádně nadechnout, dívala jsem se mu přímo do očí. Nevěděla jsem jestli mám něco říct, nebo ne.. ale zároveň jsem myslela na to, jak moc ho miluju.

Čekala jsem, že dá konečně tu věc od své hlavy pryč. Bohužel se každý někdy pleteme, a tak si navždycky budu pamatovat ten moment, kdy se jeho prst pohnul a zmáčknul spoušť pistole. Stála jsem a šokovaně na něho zírala. Pevně jsem v rukou svírala jeho tvář a nedokázala přestat myslet na to, co se to děje. Moje srdce se sevřelo. Tohle nemůže být pravda.

V mojí hlavě se honilo milión různých věcí, ale já se nedokázala ani pohnout. Jako bych umírala zároveň s ním. Když mi to, konečně, došlo.

Neozvala se rána. Žádná rána, žádná krev. O můj bože. Tohle vážně nemůže být pravda. Justin mě sledoval a já sledovala jeho. Byl stejně překvapený jako já, ale byl živý a já jsem se díky tomu stala tím nejšťastnější člověk na světě. Zároveň jsem ale začínala být neuvěřitelně naštvaná, protože mi dokázal, že by mě opustil. Byl schopen udělat něco takového, kvůli mě. To je přece strašně špatné. Nevím jak mu mám vysvětlit, že před ním nepotřebuju chránit.

Rozzlobeně jsem mu vytrhla pistoli z ruky a hodila jí na zem. „Děláš si ze mě prdel?" vylítlo ze mě. „Vážně by jsi to udělal? Tys to vlastně udělal. To je.. nevím. Nevím jak mám teď reagovat!" křičela jsem a z očí se mi znovu začaly hrnout slzy. „Nemůžeš to pochopit. Nikdy jsi nikomu neublížila." zašklebil se a pak mě k sobě znovu přitiskl.

Jednu ruku mi zabořil do vlasů, druhou položil na moje záda a díval se mi přímo do očí. Sehnul se a dlouze mě políbil na čelo. Zavřela jsem oči a i přes všechen ten hněv se v sobě snažila všechny ty pocity uklidnit, protože hlavní na tom všem bylo, že byl v pořádku a v mé blízkosti.

„Mohli by jste nás tu na chvilku nechat o samotě?" otočila jsem se na Adama a na toho kluka co přišel s Justinem. Vypadali, že jsou z toho dění v tomhle pokoji asi stejně v šoku jako já. A tak oba jen přikývli a odešli.

„Nevím, co si o tomhle všem mám myslet." zašeptala jsem a palcem pohladila jeho tvář. „Cítíš se hrozně, chápu. Ale cítíš se hrozně i semnou?" zeptala jsem se a sklonila hlavu. Připomínám mu snad všechno to špatný, co zažil? Můžu za to?

„Prosím podívej se na mě, chci aby jsi mě teď poslouchala, ano?" začal a já udělala co chtěl.. Přejel mi rukou po zádech, z čehož mi naskočila husí kůže, a pak začal mluvit.

„Nikdy, nikdy za celý svůj život jsem se necítil tak, jako s tebou, Vanesso. Ale tak moc se za všechno co jsem kdy udělal nenávidím, že jsem schopen udělat cokoliv pro to, abych nemohl ublížit znovu. Abych už znovu nemohl ublížil tobě." řekl potichu.

Zabořila jsem mu ruce do vlasů a víc se k němu přitiskla. „Nezáleží mi na tom. A nikdy mi na tom, co jsi udělal, záležet nebude. Já jsem ti odpustila úplně všechno. Tak se za to přestaň obviňovat, nemůžeš za to." usmála jsem se a políbila ho na krk.

Justin

Ve chvíli, kdy se dotkly její rty mého krku, jsem opravdu uvěřil, že jsem pořád živý. Musel jsem si opakovat co řekla. "Nezáleží na tom. A nikdy mi na tom, co jsi udělal, záležet nebude. Já jsem ti odpustila úplně všechno.". Ten černý kout v mém mozku a tam uvnitř mě, jako by zmizel.

Vzal jsem její obličej do dlaní a políbil ji. Zavřela oči, ale já je nechal otevřené, abych si mohl vychutnat ten pohled na ni. Byl jsem vděčný za to, že jsem na živu. Teď jsem si moc dobře uvědomoval, jakou velkou chybu bych udělal. Najednou mě od sebe odstrčila.

„Děje se něco?" zeptal jsem se a nechápavě nadzvedl obočí. „Jak to teď vlastně mezi námi bude, Justine?" vyhrkla a já se nezmohl na víc, než na překvapený výraz.

Ptala se na něco, na co jsem nedokázal odpovědět ani sám sobě. Jen jsem tam tak stál a sledoval ji. Díval jsem se jí přímo do očí. Připadal jsem si jako ten nejblbějśí člověk na světě.

Všechno mi to začalo docházet až teď.