Behind the mask

20. ,,Nemůžeš pořád jen takhle sedět."

O týden později

Seděla jsem na posteli a koukala ven z okna. Sledovala jsem jak se větve stromů pohoupávají ve větru a slunce pomaličku zapadá. ,,Vanesso, nemáš hlad?" ozval se tátův hlas. ,,Ne." zamumlala jsem. ,,Nemůžeš pořád jen takhle sedět." řekl a položil mi ruku na rameno. Neodpověděla jsem a dál sledovala zapadající slunce. Nemohla jsem se vzpamatovat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že odešel.

Po chvíli dotek z mého ramene zmizel a táta odešel pryč z pokoje. Pomalu jsem se zvedla z postele a přešla k oknu. Dlaní jsem se dotkla skla, a sledovala to místo, kde ještě před malou chvílí bylo slunce. Odešlo pryč, stejně jako on. Musím jen přečkat do rána, až se slunce zase objeví, protože ono se vždycky vrátí. Ale u něho nemám žádnou jistotu.

Možná jsem se už totálně zbláznila. Přirovnávám ho k slunci. Je to normální? Asi ne. Ale je normální opustit někoho, kdo je pro vás důležitý? V tomhle světě už asi ano. Lidi se opouští, ubližují si a navzájem se níčí. Ale proč se to děje? To je tak těžké si uvědomit co se tomu druhému stane když uděláme nějaký zásadní krok? Stačí jedna pitomá chyba a život se změní.

Nevím co je za den. Nevím kolik je hodin. Ale záleží na tom? Všechno kolem mě se hroutí jako domeček z karet, tak proč se zajíímat o to, jaký je den? Všichni odcházejí a mizí. Mám vůbec nějakou jistotu že se zítra ráno vzbudím a můj táta tady bude? Je to směšné, ale ta jistota tady není.

Klekla jsem si před okno, a pořád se dívala ven. Nemohla jsem přestat. Bála jsem se, že když se otočím, uvidím ho znovu odcházet. Tak moc ho za to nenávidím. Ale ani tahle nenávist nedokáže přebít to, co k němu ve skutečnosti cítím. A za to jsem nenáviděla sebe. Nedokázala jsem to vypnout a to mě ubíjelo.

Takhle to pokračovalo další dny. Jen jsem seděla a koukala se ven z okna. Občas jsem  snědla a vypila to, co mi táta přinesl. Ale Justin se nikdy v těch dveřích neobjevil. Stále jsem měla před očima jen to, jak odchází. Uklidňovalo mě, když jsem ho viděla ve snech. Byl tak klidný a vyrovnaný, uplný opak mě. S probuzením ale zmizel, a každým dalším dnem jsem mizela i já. Ale stále jsem doufala, a to mě drželo při životě.

Z pohledu třetí osoby

Dva týdny po odchodu Justina byla Vanessa přijata do psychiatrické léčebny. Vanessa následně přestala mluvit a každý den jí její otec nachází v pokoji léčebny, jak kouká ven z okna. Doktoři dospěli k názoru že se Vanessa potýká s prostorovou nepřítomností. Ona je ale každý den vnímá. Ví že tam jsou a poslouchá je. Ale nemá důvod jim odpovídat ani jim dávat na jevo, že je vnímá. Její otec věří, že se Vanessa vzpamatuje, ale jeho naděje se po kouscích vytrácí s každým dnem, kdy ji vidí jak jen sedí a kouká z okna. Vlastně si už ani nepamatuje jak zní její hlas. Vanessa ale dál doufá, že se Justin vrátí. Ví že se to možná už nikdy nestane, ale možnost, že by přijmula tu myšlenku, se snaží nevnímat. A tak jen dál sedí a sleduje houpající se větve ve větru.

Dalšíí část je zdee. :D Já vím že je zase krátká. :(( Ale navazuje přímo na tu další část, a tohle je nutnéé vědět, i když je to takový o ničem. :// Ale snad se vám to bude líbit a další část už bude vážně delší! :D* Ještě bych se chtěla omluvit že to přidávám celkem pozdě večer, ale nebyla jsem domaa, takže to šlo až teď. :// Hrozně bych vám chtěla poděkovat že pořád čtetee. :333 A taky hrozně mooc děkuju za votes a komentáře, ani nevíte jak moc mě to vždycky potěší! :333**♥♥♥ Jste nejúžasnějšíí!♥♥ 

-omlouvám se za chybyy, nekontrolovala jsem to.... :D