Behind the mask

13. ,,To se nestane, zvládne to."

Seděla jsem na okně ve svém pokoji a sledovala jak bílé vločky dopadají na zmrzlou zem. Takhle se to dělo už celé hodiny a venku se hromadilo víc a víc sněhu. Jako by to bylo špatné znamení.
Najednou jsem ucítila jak se mě někdo dotkl na zádech. Otočila jsem se abych zjistila kdo za mnou stojí. Stála tam moje mamka oblečená v černých šatech, vysokých černých kozačkách na podpatku a krk jí zdobily černé korále.
,,Už by jsme měli vyrazit zlato." řekla a pohladila mě po rameni. ,,Proč?" zeptala jsem se a vrátila se pohledem k oknu. ,,Je mi to líto Vanesso." smutně se na mě podívala.
,,Stalo se něco?" zatvářila jsem se nechápavě a vstala jsem od okna. Teprve teď jsem si všimla že jsem oblečená taky v černých šatech a černých botách na podpatku. ,,Je mi líto že se s tím nedokážeš vyrovnat. Vím že je to těžké, ale je pryč. A ty už to nevrátíš." řekla a po tvářích jí stékaly slzy.
,,Kdo je pryč? Mami co se stalo?!" vyjekla jsem. ,,Umřel. A ty si to nedokážeš připustit. Musíme ti to říkat pořád dokola." zavzlykala. ,,Kdo!? Mami tak co se stalo?!" křičela jsem a běhala po pokoji. ,,Justin. Je mi to líto." zašeptala. 

,,Ne!" zakřičela jsem a s trhnutím se probudila. Vedle mě na posteli seděla mamka a objímala mě. ,,Byl to jen sen. Bude to dobrý." utěšovala mě. ,,Já vím, ale musíme jet za ním." rychle jsem se zvedla a začala jsem si oblíkat kalhoty.

,,Před chvílí jsme přijeli Vanesso. Ještě nejsi úplně zdravá, takže dokud se pořádně nevyspíš a nenajíš tak nikam nejedeme." řekla rázně.

Zůstala jsem se na ní zaraženě dívat. ,,Mami, nemůžeš mi zakázat abych za ním šla." zakroutila jsem hlavou.

,,Nechci ti to zakazovat, ale takhle už to dál vážně nejde Vanesso. Celý den jsi u něho v nemocnici, nic nejíš, nepiješ, jen čekáš že se probere. Když tě přivezeme domů jdeš si lehnout ale nespíš. Když konečně usneš, tak se pochvíli s křikem probudíš. Tohle se musí změnit." řekla starostlivě.

,,Postřelili ho mami. Moc dobře to všechno víš. Taky víš že už tam leží 34 dní a pořád se neprobírá! Tohle přece není fér!" křičela jsem a s pláčem sjela po zdi na zem.

,,Já vím. Ale věřím tomu že se probere. On to zvládne Vanesso." sedla si vedle mě a znovu mě objala.

,,Co když ne mami? Co když umře? Co pak budu dělat? Bez něho to přece nemá smysl." křečovitě jsem mamku objímala a moje slzy se jí vpíjely do trička co měla na sobě.

,,To se nestane, zvládne to." hladila mě po vlasech. Najednou se objevil ve dveřích táta, vypadal unaveně a sklesle. 

,,Tak jedeme?" zeptal se a popošel k nám. Mamka jen zakývala hlavou na souhlas a zvedla se. Já zůstala ještě chvíli sedět.

Taťka tam pořád stál a díval se na mě. ,,Máma má pravdu. Justin to zvládne." napřáhl ke mě ruku, já se jí chytla a nechala se zvednout.

,,Tak jedem?" nadzvedla jsem obočí a snažila se nevypadat tak nevyspale a smutně. ,,Jasně že jo." přikývl.

Seběhli jsme schody do obýváku, táta vypl telku a vyšli jsme před dům. Nasedli jsme s tátou do auta a ještě čekali na mamku. 

,,Kolik je vůbec hodin?" Zeptala jsem se. ,,Půl čtvrtý ráno, vážně tam chceš jet?" podíval se na mě ve zpětném zrcátku.

,,Vyčítám si že se kvůli mě nevyspíte a že vás pořád otravuju. Ale já za ním musím." řekla jsem a zatvářila se omluvně.

,,To si přece nemusíš vůbec vyčítat zlato. Uděláme pro tebe cokoliv." otočil se na mě. ,,Mám vás ráda tati." usmála jsem se.

,,My tebe přece taky. Co se ti to vlastně zase zdálo?" řekl a otočil se zpátky. ,,Chystali jsme se mu jít na pohřeb, asi." zamumlala jsem.

,,Promiň zlato. To jsem netušil." řekl omluvně. ,,To je dobrý. Kde je ta máma?" podívala jsem se z okýnka.

,,Znáš jí. Za chvilku tu bude." odpověděl a nastartoval. Jen jak to dořekl mamka vyšla ze dveří, zamkla za sebou a nastopila k nám.

Asi po dvaceti minutách jsme dojeli do nemocnice. Zaparkovali jsme blízko u vchodu a vystoupili. ,,Tak jdeme?" zeptala se mamka a chytla mě za ruku. Přikývla jsem.

Vešli jsme dovnitř a zamířili k recepci aby jsme se ohlásili. ,,Jdeme za Justinem Bieberem." řekla mamka.

,,To už jste tu zase?" ozvala se žena stojící za pultem. Mamka jen přikývla. ,,Tak pojďte." mávla rukou na znamení aby jsme šli za ní.

Následovali jsme jí teda ke dveřím Justinova pokoje. Jako by jsme tam nedokázali trefit sami. ,,Jdu nám pro kafe." ozval se táta když jsme se chystali vstoupit.

,,Dobře." přikývla mamka. Pak jsme konečně vešli dovnitř a já se ujistila že je Justin v pořádku. ,,S úlevou jsem se posadila do křesla vedle něho a chytla ho za ruku z které mu vedly hadičky.

,,Můžu si s vámi promluvit?" zeptala se mamka té ženy. Ta jen přikývla a odešli na chodbu. Zůstala jsem tak s Justinem v pokoji sama.

,,Justine.." začala jsem. ,,Už tu ležíš tak dloho, a za celou tu dobu ses ani nehnul. Nemůžeš mě tu jen tak nechat. To přece není fér, já tě potřebuju! Tak už se prosím probuď!" brečela jsem a pevně svírala jeho ruku.

Justin se ani nehnul. Jako bych na to nebyla zvyklá. Pokaždé na něj mluvím a doufám že se třeba probere když mě uslyší, ale on si jen tak dál leží a nevnímá mě.

,,No tak. Probuď se přece. Já už to vážně dýl nevydržím. Potřebuju slyšet tvůj hlas. Doufám že mě aspoň slyšíš." utřela jsem si slzy.

,,Chci aby si věděl že to s tebou nevzdám. Nikdy. Já totiž vím že se probudíš. Zvládneš to, všichni si to myslej. Nevzdáme to s tebou." zašeptala jsem a rukou projela v jeho rozcuchaných vlasech.

Opřela jsem se o opěradlo křesla a dívala jsem se na něho. ,,Budu tu s tebou. Pořád." usmála jsem se.

Tak moc jsem si přála aby třeba jen pohl rukou nebo se na mě pousmál. Ale asi jsem si přála moc. A tak jsem zavřela oči a představovala si jaké by to bylo kdyby se probudil.

Moc daleko v předstvách jsem se ale nedostala a usnula jsem. V jeho "přítomnosti" to bylo lehké.

Tak tady po dlouhé době další díl. :// :D Mrzí mě že nemám moc času na psaní a nestíhám proto přidávat další díli tak jak bych chtěla. :// Ale budu se snažit psát co nejvíc, takže snad brzo další díl. :D* Jinak bych chtěla hrozně moc poděkovat za votes a komentáře u předešlých částí. :33** Vážně moc děkujuu. :** Doufám že se vám tenhle díl bude taky líbit a ještě jednou moc děkuju. :3** ♥♥♥