Behind the mask

15. ,,Pokusím se."

Celou noc jsem proseděla a jen se modlila aby už brzo bylo ráno. Ten chlap v tý cele naproti šel normálně spát, ale mě se z té představy že bych tu spala zvedal žaludek.

Najednou jsem uslyšela kroky. Okamžitě jsem se zvedla a přeběhla k mřížím. Sledovala jsem jestli někoho neuvidím. Po pár vteřinách jsem konečně uviděla nějakého chlapa v uniformě.

Řekla bych že kontroloval vězně. ,,Pane?" vyjekla jsem. Muž sebou leknutím trhl. ,,Bože holka! Musíš mě hned poránu tak lekat!? Co chceš?" přešel k mé cele.

,,Potřebovala bych si zavolat." vyhrkla jsem. ,,To nejde, zavolat si můžeš nejdřív po snídani a to je za hodinu, a to jestli ti to vůbec schválí." pronesl.

,,Prosím, je to důležité. Můj přítel je v nemocnici, je to s ním vážné, potřebuju zjistit jestli je v pořádku." zatvářila jsem se prosebně.

Muž jen stál a pohrával si s klíčema které mu vysely na opasku. ,,To prostě nejde." zvedl pohled. ,,Prosím je to důležíté. Můj přítel je na tom opravdu vážně." zaprosila jsem znovu.

Můžu o Justinovi vlastně říkat že je to můj přítel? Asi ne, ale musím toho chlapa přesvědčit aby mě nechal zavolat.

,,No tak dobře. Ale musí to být rychle. Kdyby to někdo zjistil dostal bych okamžitě padáka a pochybuju že by jsi mi potom sháněla novou práci." vyhákl klíče z opasku a odemkl dveře.

,,Děkuju vám moc! Jste úžasnej!" vyjekla jsem. ,,To kdyby říkala moje žena." zasmál se a prohlídl si mě. 

,,Jak to že na sobě nemáš vězeňské oblečení?" zatvářil se nechápavě. ,,Jsem jen ve vazbě. Aspoň to říkal ten policajt co mě včera obral o mé věci." postěžovala jsem si.

,,Jo ták. Včera měl službu John, takže se tomu nedivím." zakroutil hlavou a mávl rukou ať jdu za ním. To se nebojí že uteču? Klidně bych mohla vzít roha kdybych se tu aspoň trochu vyznala ale k čemu by mi to bylo.

Takže jsem ho prostě jednoduše následovala. Došli jsme do nějaké místnosti která vypadala jako kancelář. ,,Tady si můžeš zavolat." ozval se ten muž.

,,Děkuju vám mockrát!" usmála jsem se a otočila se tam kam ten muž ukazoval. Počkat. Pevná linka? To jako vážně?

No to je fuk. Hlavně že to funguje. Vzala jsem sluchátko a naťukala mámino číslo. Chvíli se ozívalo jen pípání a pak to konečně vzala.

,,Haló?" ozvalo se.

,,Mami to jsem já, jak je na tom Justin? Musíte mě odsuď dostat." vyhrkla jsem.

,,Justin je na tom dobře. Je to tam hrozné? Neboj příjdeme za tebou." řekla smutně.

,,Mami je to tu strašný! Nebudu tu za něco co jsem neudělala!" křikla jsem.

,,Neboj, už brzo budeš odtamtud venku." utěšovala mě. 

,,Musím za Justinem, a musím odsuď pryč! Přijdu si jak nějakej zločinec!" ječela jsem.

,,Neboj vyřešíme to. O Justina se neboj." uklidňovala mě.

,,Dobře. Mami, prosím dostaňte mě odsuď." poprosila jsem.

,,Dostaneme. Jen to tam ještě chvíli přežij." řekla.

,,Pokusím se." přikývla jsem a zavěsila.

,,Tobě se u nás nelíbí?" ozval se ten muž. ,,Je mi líto, ale vážně se mi tady nelíbí." zatvářila jsem se smutně.

,,Nedivím se ti. Já být vězeň tak se tady zblázním. Abych se přiznal tak nechápu jak to tu ty lidi můžou vydržet tak dlouho." řekl a zase naznačil ať jdu za ním.