Behind the mask

12. ,,Justine to neříkej!"

,,Justine!" vykřikla jsem hystericky. Justin padl na kolena a na ránu na břiše si přitiskl ruku. Otočila jsem se směrem k Brody a měla jsem na jazyku pár hodně ošklivých nadávek.

,,Ty..." začala jsem. Najednou mi došlo že tam není, Brody tam nebyla, prostě se vypařila. Se slzama v očích jsem se otočila spátky k Justinovi a klekla si k němu.

,,Justine vydrž prosím, musím.. musím sehnat pomoc.. já.. pomůžu ti." koktala jsem. ,,Ne, nesmíš nikoho volat." zašeptal.

,,Musím někoho zavolat. Ty.. ty to jinak nepřežiješ. To nedovolím!" řekla jsem s pláčem. Justin zvedl pohled a zadíval se mi do očí.

,,Máš mě ráda i přes to všechno co jsem udělal. Nezasloužím si to." řekl potichu a zastrčil mi vypadlý pramínek vlasů za ucho.

,,Justine, to neříkej!" zakroutila jsem hlavou a začala jsem mu šahat po kapsách abych zjistila jestli u sebe nemá mobil.

,,Prosím přestaň, mobil u sebe nemám, jestli hledáš to." snažil se říct normálně, ale moc dobře jsem viděla jak ho to bolí.

A ten pohled mě níčil. Níčilo mě vidět jak mu z toho tak moc teče krev a já nevím co mám dělat. Nesnáším se  za to že mu nemůžu pomoct.

,,Vanesso jdi pryč." řekl najednou. ,,Co?" vyhrkla jsem. ,,Prostě odejdi, dělej že se nic nestalo, já to zvládnu. Nejdřív musíš pomoct sobě, pořád krvácíš." vydechl. 

,,Zbláznil si se?! Já tě tady nenechám! To jak to krvácí mě, je oproti tobě úplný nic! To po mě nemůžeš chtít, já.. neopustím tě!" vyjekla jsem.

,,Prostě jdi pryč! Nepotřebuju tě!" přecedil přes zuby. ,,Ty.. vážně chceš abych odešla? Protože.. Já tě totiž potřebuju Justine." řekla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

,,Já.. chci aby si odešla. Všechno to jenom zhoršuješ, nechápu jak jsem tě někdy mohl mít rád." zašeptal.

On.. vážně to řekl? Asi to myslí vážně. Proč by mi to jinak říkal.. Vážně všechno jen zhoršuju? Asi jo, jen kvůli mě je postřelený, to jsem zaviila já.

,,Je mi to líto Justine. Tohle jsem nechtěla. Všechno se to stalo jen kvůli mě, jednoho kluka už jsem asi zabila, teď jsem ublížila i tobě. Vážně mě to mrzí, já.. mám tě ráda Justine, ale potkat mě byla chyba." rozbrečela jsem se ještě víc.

,,Máš pravdu, prostě jdi, dokážu se o sebe postarat sám." řekl. ,,Já.. věřím ti." zamumlala jsem, otočila se a rozeběhla jsem se pryč z tohohle místa. Pryč od něho.

Nevěděla jsem kam běžím. Abych řekla pravdu, bylo mi to vlastně úplně jedno. Dokázala jsem se soustředit jen na jedno, a to na to co mi řekl Justin.

Moc dlouho jsem to ale nevydržela. Najednou se mi začala motat hlava, musela jsem se hodně soustředit abych sledovala cestu před sebou.

Naštěstí to po chvíli přestalo a já se soustředila na kousíčky budovy které jsem viděla v dálce mezi stromy. Myslím že ta budova je škola.

Sice jsem si nebyla moc jistá, ale celkem to tak vypadalo. Když jsem doběhla blíž, aspoň trochu jsem se uklidnila, protože to byla vážně naše škola.

Dostala jsem se sem nějak z druhé strany. Tudíš jsem stála před bránou na školní dvůr. Nemůžu si jen tak zazvonit na vrátnici aby mi otevřeli. To by nebylo jen tak.

Musím se tam dostat jinudy. Rozeběla jsem se teda podél plotu, a doufala že někde bude alespoň kousek, kde plot nebude zakončovat ostnatý drát.

Naštěstí se tu takový kousek objevil. Bez přemýšlení jsem začala šplhat po plotu nahoru, všechno bylo v pohodě, jenže když jsem se přehoupla na druhou stranu, objevil se ostnatý drát natažený podle vnitřní strany plotu.

Protože jsem to já, o drát jsem zavadila stehnem  a rostrhla jsem si o něho nohu. Začala mi téct nehorázně krev, při tom pohledu jsem si okamžitě vybavila Justinovu ránu.

Z plotu jsem seskočila a rozhlédla jsem se kde vlastně jsem. Byla jsem kousek od hlavního v chodu což mi vyhovovalo.

Namířila jsem si to do školy, belhala jsem se přes školní halu a mířila na můj pokoj. Doufala jsem že se tam dobelhám dřív než někoho stačím potkat.

Což se mi zatím dařilo. Vypadalo to jako by tady vůbec nikdo nebyl, ale byla jsem za to ráda. Nevím jak bych vysvětlovala proč mám řeznou ránu na ruce a vodotrysk krve ze stehna.

Tady na té škole je klidně možné i to že by si toho ani nevšimli,  možná by jim bylo úplně jedno kdybych tu chodila bez hlavy. Měli by mě za bezhlavého rytíře a všichni by byli spokojení.

Už sem byla skoro u mého pokoje když se otevřely dveře a vyšla Ariana. ,,No né? Koho to.. Proboha co se ti to stalo!?" vyjekla.

,,Nic mi není Ariano. Jsem v pořádku jo?" uklidňovala jsem jí. ,,To teda vidím! Vždyť ti skoro stříká krev z nohy! A co to máš na tý ruce?! Co si to proboha dělala?" ječela.

,,Vážně jsem v poho, hlavně nic neříkej Brody! Nic! Jasný?" vyhrkla jsem. ,,Jasný, ale řekni mi co se ti to stalo!" pokroutila nechápavě hlavou.

Co by se vlastně stao kdybych jí to řekla? Myslím že nic. Ona to nikomu neřekne. Ariana je v pohodě, ta by mě nepodrazila.

,,Ariano Justin je na tom špatně." začala jsem. Přerušila jsem to jelikož se mi zase příšerně zamotala hlava.

,,On je v lese, je postřelený, musíš mu pomoct, za všechno může Brody." vyhrkla jsem to na ní. ,,Cože?!" vyjekla.

,,Ariano je mi špatně, prosím pomoc mu." zamumlala jsem. Naposledy si pamatuju jak jsem padala na zem.

Tak tady je další dííl! :D Douám že se vám bude líbit a omlouvám se za chyby, nekontrolovala jsem to. :D :// Moc vám děkuj za votes, komentáře a hlevně za to že můj příběh pořád čtete! :3** Vážně vám moc děkujii :***