Behind the mask

25. "to jsem já, Vanesso"

Justin

Nemohl jsem dělat vůbec nic. Můj mozek volal "Zabij ho" a moje srdce bylo na kousky. Já byl na kousky. A ona stála naproti mě, ve spodním prádle, v jeho pokoji. Otevřela mi s úsměvem. Nechci vědět co tam dělali. Nechci vědět nic.

Její úsměv zmizel a její výraz neříkal vůbec nic. Jako by mě neznala. Chtěl jsem zakřičet "to jsem já, Vanesso", ale k čemu by to bylo. Zapomněla. Zapomněla na to, co ke mě cítila? Nebo vlastně nikdy nic nebylo?

John stál vedle mě a zíral na ni. Nejradši bych mu dal pěstí za to, jak se na ni dívá. Ale nemohl jsem. Nemohl jsem. Moje srdce nemohlo uvěřit.

V hlavě se mi honilo tisíce různých otázek a možností. Ale žádná nedávala smysl. A tenhle zmatek mi nedal jinou možnost. Strčil jsem ji dovnitř a vešel. Když jsem uviděl Adama, jak si leží jen v džínách na posteli, vytáhl jsem pistol a namířil ji na něho. Bylo mi jasný co s ní měl v plánu. A ona se očividně nebránila.

Nemohl jsem volně přemýšlet. Můj mozek přestával pracovat. Všechno kolem se vyplo. Až na ni. Spala s ním? Měl ji dřív než já?

„Justine." ozval se její hlas a já ji začal hledat pohledem. Nemusel hledat dlouho, objevila se přímo přede mnou, takže jsem v tuhle chvíli mířil přímo na ni. „Dej to pryč, prosím." řekla a při tom ji začaly po tváři stékat slzy.

Takhle jsem ji vidět nechtěl. Ne jak brečí, ne skoro nahou v jeho pokoji. Ale nemohl jsem se donutit, abych dal tu ruku dolů. Nechtěl jsem přece mířit na ni, mířil jsem na něj. „To je ten Justin?" zeptal se Adam.

Vanessa si otřela slzy, otočila se k němu a přikývla. Adam vstal, vzal deku a Vanessu do ní zabalil. V mé hlavě nastalo ještě větší temno. Odstrčil ji stranou a já jsem zase konečně mířil na něho. „Tohle ,Vanesso, je můj mladší bratr." řekl jednoduše.

Nevěděla to. Jedna část mě se maličko uklidnila, protože o tom nevěděla. Ale druhá má část zuřila ještě víc. Nechci být jeho bratr. Už s ním nechci mít nic společného.

Odjistil jsem zbraň v mojí ruce. A v tu chvíli se na mě všichni podívali. „Justine, možná by jsme měli vypadnout." ozval se John. Můj mozek ho ale úplně vypl.

Skoro jsem to zmáčkl, ale nemohl jsem, protože před něho instinktivně skočila Vanessa. „Nevím, opravdu nevím, co mezi sebou máte, ale tohle, Justine, dělat nemusíš. Dej to, prosím, pryč." brečela a přitom se mi dívala přímo do očí.

Ona je jediná. Jediná na kom mi záleží. To jsem věděl jistě stejně jako to, že jí miluju a vždycky budu, ale bylo ve mě tolik toho známého temna, přes které jsem nedokázal normálně uvažovat a nemohl přestat mířit.

„Justine, on mi pomohl." řekla. Já se ale musel zasmát. „Čím? Tím, že tě dostal do postele?" zašklebil jsem se a sledoval její reakci. Setřela si slzy a přistoupila blíž ke mě. Ta pistol byla jen kousek od její hlavy, ale já nepřestával mířit.

„Ne. Nic jsem s ním neměla. Pomohl mi, když jsi mě nechal úplně samotnou. Byla jsem zavřená v blázinci Justine. Nemohla jsem to pochopit. Adam mi pomohl." vyhrkla a znovu si otřela slzy, které jí nepřestávaly proudem téct po tváři.

Já jsem jí dostal do blázince. Můžu udělat cokoliv, ale vždycky jí tím ublížím. On jí pomohl. Já jí zničil. Tohle nemůžu. Nemůžu jí pořád jen ubližovat. Miluju jí jak nejvíc jen člověk milovat může. Ale láska přináší oběti. Obětovat se pro ni, je jako malý zázrak. Konečně jí přestat ubližovat.

V ten moment jsem dokázal změnit směr pistole. Obrátil jsem ji proti sobě.