Chci svobodu...

Bojím se

Zamířil ke křoví...

Díky bohu, že šel k jinému křoví. Pomalu jsem se proplížila a zapadla za roh domu. Jakmile jsem se cítila v bezpečí, tak jsem se ještě ohlédla jestli mě neviděl. Neviděl. Právě prohledával kůlnu.
Vyběhla jsem na předzahrádku. Parkovalo tu černé auto. Rozhlédla jsem se po ulici. Nikdy jsem se nedostala dál než ke schránce na dopisy. Přeběhla jsem podél plotu sousedů a znovu se rozhlédla. Pak mi došlo, že mě pořád hledá ten chlap. Pomalu jsem se rozeběhla ke konci ulice a zahla. Uběhla jsem pár metrů a moje sebevědomí povyrostlo. Běžela jsem čím dál rychleji a dýchala vzduch. Byla jsem už asi čtyři ulice od našeho domu, když jsem uviděla člověka. Zpomalila jsem a obešla starší paní obloukem. Podívala se na mě tak zvláštně až mě to vyděsilo. Panebože! Já tam nechala Betz a matku s tím chlapem! Ale na to abych se vrátila jsem neměla odvahu.
Šla jsem dál. Tipla bych si, že je to vesnice. Město to není určitě.
Došla jsem na takové malé náměstí. Větší budova bude nejspíš základní škola, okolo nějaké obchůdky a na opačném konci náměstí byla nejspíš hospoda. Cítila jsem se jako v jiném světě. Bála jsem se, ale toho chlapa víc.
Před školou se potloukali nějací kluci. Jinak nikde nikdo.
Odhodlávala jsem se jít za těmi kluky a požádat je o pomoc. Můj bože. Co to tu dělám. Ten chlap by mohl ublížit matce.
Konečně jsem se odhodlala a došla k nim. Dva seděli na zídce a poslední jezdil okolo nich na takovém prkně na kolečkách. Myslím, že se to jmenuje skateboard nebo tak nějak. Zakašlala jsem. "Prosím vás...potřebuju pomoc."
Všichni tři se na mě obrátili. Ten s prknem dojel až ke mě a podíval se na mě z blízka. "Tebe neznám. Chodíš vůbec k nám do školy?" Zeptal se podezřívavě a začal okolo mě kroužit jako sup. "Já...já..." zakoktala jsem se. "Co potřebuješ?" ozval se jeden kluk na zídce a propálil toho na prkně pohledem. "Někdo se dostal k nám do domu a ublížil mé mámě a hledá mě. Pomozte mi prosím." řekla jsem co nejsrozumitelněji to šlo. "Jak máme vědět, že si z nás neděláš jen prdel?" začal zase ten na skateboardu. Ten na zídce seskočil a strčil do toho protivy. Ten se zakolébal, ale nespadl. "Tak nás tam vezmi. Máme zavolat záchranku? Kde bydlíš?" zeptal se ten milý kluk. Zaváhala jsem. Ještě jsem si je pořádně prohlédla než jsem pokračovala. Ten co zůstal sedět měl černé krátké vlasy a byl trochu při těle. Ten co měl to prkýnko byl zrzek, měl pihy na nose a oči byli od pohledu zlé. A ten co komunikoval normálně byl blonďák, hubený a stejně vysoký. Málem jsem se utopila v jeho modrých očích. Naposledy jsem po té trojici přelétla pohledem. "Ano. Zavolejte záchranku prosím. Půjdete se mnou zpátky domů?"
Podívali se po sobě. Zrzek protočil oči. Černovlasý chlapec zareagoval "Já bych se na ní vysral kluci." opřel se o lokty a nastavil buclatou tvář slunci. "Snad se nebojíš srabe." začal si ho dobírat zrzek. "Sklapni idiote!" začali na sebe křičet. Tyhle slova jsem nikdy neslyšela. Nebo se tak jmenují? Ale spíš ne. Vypadá to že to je urážlivé. Blonďák si mě jen prohlížel. Uvědomila jsem si že na sobě mám pořád slabé tílko a kraťasy. A ani žádné boty. Začala jsem couvat. Blonďáka to vytrhlo že zamyšlení. "Kluci jdeme! Hned!" zařval na ty dva. Já se jen otočila a rozeběhla se tou samou cestou jakou jsem si myslela, že jsem přiběhla. Ptali se mě na ulici, ale já neměla ponětí.
Po deseti minutách jsem doběhla na roh domu a čekala na ty loudaly. Všichni přiběhli se sýpáním a popadali dech. Asi moc neběhají. Musím uznat že běh na pásu a běh venku byl úplně něco jiného. Vykoukla jsem a potichu zajásala. Uviděla jsem náš dům a auto nikde. Asi mě odjel hledat když zjistil, že jsem zdrhla z pozemku. "Támhle ten dům." ukázala jsem na bílý dům s fialovými kytkami na předzahrádce a v truhlících na parapetech. "Pěkné bydlení. Jdeme?" zeptal se blonďák. On si snad ani neuvědomuje, že může umřít. Vešla jsem do ulice. Jakmile jsem se přiblížila k našemu domu, tak jsem myslela, že se sesypu.

Ahojky,
moc se omlouvám za případné chyby :)

Lucka