Chci svobodu...

19.

Seběhla jsem schody ze strachu, že za mnou Derek poběží, ale nestalo se. Seskočila jsem poslední čtyři schody a málem se rozsekala.
Nebylo ani stopy po boji. Běžela jsem a jakmile jsem uviděla první dveře zpomalila. Tady byla Morgan.
Nakoukla jsem do vnitř okýnkem. Jo. Morgan. Seděla na jediným kusu nábytku, který tam byl. Židle. Seděla zády ke mě a něco dělala s rukama. Zkusila jsem dveře otevřít. Nešlo to. Samozřejmě.
Zabouchala jsem na okénko. Morgan sebou trhla a otočila se směrem ke dveřím. To s čím si hrála v ruce byla nějaká koule, která se jí vešla do dlaně. Zamávala jsem jí. Usmála se a rozeběhla se i s koulí ke dveřím. "Jdi na stranu." zakřičela Morgan. Nebylo to moc slyšet, protože zvuk tlumily dveře, ale já to slyšela. Ustoupila jsem.
Ozvala se tlumená rána. Nic. Váhavě jsem se vrátila k oknu. Morgan ležela na zádech jakoby dělala andělíčka. "Co se děje?" zkusila jsem vyslat myšlenku Morgan. Viděla jsem jak se chytla za hlavu a zkřivila obličej do bolestné grimasy.
Po chvíli zase vstala a přitiskla se opět úplně k tomu sklu. "Daří se mi tvořit nějaký koule z ničeho, ale nemůžu prorazit dveře!!" zakřičela znovu. Kývla jsem, že rozumím a naznačila ať vydrží. Rozeběhla jsem se chodbou.
Nejspíš víte koho jsem hledala. Leslie.
Cestou jsem se zastavila u každých dveří a nakoukla dovnitř. Flóra, Bio, Shock, Thunder, Zak. Doběhla jsem nakonec. Nenašla jsem Leslie. Ani Xenii ani Winii. Opřela jsem o stěnu a vydýchala jsem se. Jak je mám dostat ven?! "Leslie?!" zkusila jsem vyslat myšlenku. Cítila jsem přítomnost Leslie. Jakoby jsme byly v místnosti a normálně si povídaly. "Rychle! Co potřebuješ?!" ledový hlas se mi zabodl do mozku. Leslie. "Jak mám provést tu teleportaci na blízko?" "Musíš být co nejblíže k objektu, ke kterému se chceš přesunout a představit si jak stojíš hned vedle něj! Funguje to i naopak." "Kde jsi ty?" "Právě teď jsem na své vlastní popravě. Staň se masterem a zastav to týrání a zabíjení! Prosím!" "Co?! Já ti nerozumím! Kde jsi?!" začínala jsem panikařit. "Sbohem." spojení se odstřihlo a já jsem zjistila že ležím na zemi v křečích. Jak to...?
Nechala jsem křeče doznít a znovu a znovu se snažila o spojení s Leslie. Nešlo to. Jakoby moje myšlenky narážely do zdi. Nikdo tam nestál, aby je pochytal. "Leslie..." zašeptala jsem do prázdna.
Dost dlouho jsem přemítala nad tím jak vysílání myšlenek funguje a co tím vším Leslie myslela. Pak mi došlo, že jsem chtěla jít vysvobodit ostatní. Ale jaký by to mělo význam? Stejně by je zase zavřeli a mě možná už taky. Proč El utekl? Proč mě tu nechal?!
Seděla jsem pořád.
Mám je osvobodit a zkusit utéct nebo je nechat být a dělat že neexistují a po nějaké době se za ně přimluvit? Nevím co přinese moje rozhodnutí. To zjistím až pak...
Zvedla jsem se. Nebudu nad tím přemýšlet. Budu spontánní.
Přišla jsem ke dveřím, které byly jako první od konce. Zak. Snažil se dveře vyrazit svou silou, ale vždycky ho to jen odhodilo jako hadrovou panenku. Zaklepala jsem na sklo. Překvapeně se na mě podíval. Jako odpověď jsem dala ruku na sklo a čekala kdy mu dojde, že ji má tak položit taky. Chvíli nechápavě zíral a nakonec váhavě ruku na sklo položil. Zavřela jsem oči. Představila jsem si jak Zak stojí vedle mě na chodbě. Po dvou minutách jsem uslyšela jak vedle mě někdo překvapeně heknul. Otevřela jsem oči a uviděla vyděšeného Zaka. "Jestli budeš takhle překvapený pořád, když někdo něco takového udělá, nedělal bys nic jiného než se divil." šťouchla jsem do něj. On jen zatřepal hlavou. "No to je jedno. Kde je Morgan?" zeptal se napjatě. "Úplně vpředu." odpověděla jsem trochu nejistě. Na to se rozeběhl chodbou zpátky ke schodům. "Počkej! Potřebujeme i ostatní." zastavila jsem ho slovy.
"Co to...?! Nech mě jít." zavrčel. Jeho nohy se třásly jakoby se přetlačoval s něčím stejně silným. Polekaně jsem udělala krok dozadu a začala se soustředit na doznívající bolest od jednoduché teleportace. Najednou Zak přepadl dopředu. "To už nikdy nedělej!" okřiknul mě. Oprášil ze sebe neviditelnou špínu a rozeběhl se za Morgan. To nebyl dobrý nápad. Měla jsem je zatím nechat zavřené a nějak se domluvit s těmi šílenci nahoře.
Zvedla jsem se. Musím Zaka zastavit než všechno podělá.
Rozeběhla jsem se za ním.
"Zaku! Na to není čas! Už se s tebou nebudou patlat! Zabijou tě!" zasyčela jsem. Zak se nezastavil. Ignoroval mě. Měla jsem zapnutý mozek, když jsem ho pouštěla? Asi ne. "Zastav se jinak budu křičet." poslala jsem mu jemnou myšlenku. Trochu zpomalil, ale jinou reakci jsem nepostřehla. Jak chceš. "Okamžitě se zastav!" tentokrát jsem svoji myšlenku vyslala s účelem ochrnutí. Částečně se to povedlo. Zak se skácel k zemi a vyděšeně zařval. "Cos mi to udělala ty magická svině?!" zakřičel hodně zoufale. To mi vyrazilo dech. Svině. To slovo jsem slyšela už mockrát, ale tohle bylo míněné nejspíš jako nadávka. Všimla jsem si energie, která mnou proběhla. Pořád jsem byla se Zakem spojená v myšlenkách. V místnosti, která fungovala jako spoj se najednou objevila další osoba a Zak byl rázem úplně ochrnutý. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout, ale zastavil mě hlas. "Takhle se s dívkou nemluví." Slabý hlas. Otřásl mnou. Později jsem si všimla postavy přicházející od schodiště. Zaostřila jsem. Mei. Ne. To nemůže být on. Je to on!
"Pomohla bys mi prosím. Musíme ho dát zpátky a i když to nerad přiznávám, tak nemám tolik síly, abych utáhl takový kus ma...chlapa." řekl monotónním hlasem. Nezasmál se. Jeho tvář a hlas byly pořád stejné. Děsivé.
Zakývala jsem hypnotizovaně hlavou a popadla Zaka za jedno rameno a podepřela ho. Mei se nehlučně přesunul na druhou stranu a napodobil mě. Zak tím pádem vytíral svýma kalhotama podlahu. Jak jsem se Zaka snažila vzít co nejmíň nepříjemně, tak jsem se prsty dotkla Meiovy mikiny. Ucukla jsem, ale vypadalo to že si ničeho nevšiml.

Dovlekli jsme Zaka do jeho "pokoje" a Mei dveře zavřel. Chtěla jsem mu pomoct, ale on odmítl zakroucením hlavy.

Další minuty jsme stáli a jenom čučeli do blba. Mei si mě prohlížel. A docela podrobně. Ještě by si rovnou mohl změřit moje míry. Zhoupla jsem se na patách a tento pohyb ho asi vytrhl ze zamyšlení. "Kam jsi chtěla jít?" zeptal se opět tím svým děsivým tichým hlasem. "Ehm...No já... Nevím." vypadlo ze mě nakonec. Vážně nevím proč jsem sem šla. Asi kvůli návalu paniky. A v další takové chvíli jsem pustila Zaka ven. No skvělý. Teď o něm mluvím jako o zvířeti.
Zaryla jsem si nehty do ruky. Pořád jsem na sobě měla triko a kalhoty od Jacka. A co to s ním bylo. Jak to Jack říkal? No to je asi jedno. Nemá to v hlavě v pořádku. "Tak pojď zase nahoru ne?" navrhl Mei. Žádné emoce se v jeho hlase neodrazili. Bála jsem se ho. Nereagovala jsem na něj. Jenom jsem pohledem klouzala po jeho vyzablém těle a havraních vlasech, které mu opět zakrývaly ty krásné neobvyklé oči.
"Nechal bych tě tu, ale zase bys mohla někomu otevřít." řekl klidně. Rozešel se. Nevím proč, ale šla jsem za ním.
Vylezli jsme schody. 120 schodů.
Počítala jsem to, protože jsem neměla nic jiného na práci.
Mei otevřel ty dveře. Musel zabrat, ale snažil se to zakrýt. Podržel je jako gentleman a obdaroval mě nečitelným pohledem. Rychle jsem kolem něj proklouzla a snažila se o něj nezavadit. Vždyť něco tak křehkého by se mohlo rozbít jen při jediném doteku.
Vylezla jsem tedy na chodbu. Mei pustil dveře a ony se s prásknutím zavřeli.
Stála jsem tam jako totální debil. Mei se na mě nezúčastněně podíval přes své vlasy a vydal se ke schodům.
Pořád jsem stála a čučela do země jen abych se nemusela koukat na něj. Opravdu je mi u něj nepříjemně. Nedovolí vám nic jiného.
Co se stalo Marice? Kde je? A co Jack? A ty malé děti? Co mám teď dělat?
Chtěla jsem se zeptat na hodně věcí, ale nebylo koho. Na Mea jsem se bála jen kouknout, aby se pod mým pohledem nevypařil a nikdo jiný tu nebyl až na pár "stráží", které nejspíš hlídaly dům. Co El? Přes tvář mi přelétl smutný výraz.
"Ten tvůj frajer je šikovný." řekl Mei. Nemusím snad zmiňovat jak to řekl. "Ještě ho nenašli."
Podívala jsem se na něj a uviděla jak se jednou rukou opírá o zábradlí na schodišti. Zatřepal trochu hlavou, aby mu daly jeho vlasy aspoň na chvíli pokoj.
Opět jsem sklonila hlavu a nereagovala. Odejdi už!

Ne. Prostě jsme stáli, nic se nedělo a nikdo nic neříkal. Zase si mě prohlížel. Jeho vlasy se vrátily zpátky na své běžné místo.
Nenápadně jsem očima oskenovala místnost. Kam bych mohla jít? Na protější straně bylo dalších pár dveří.
Takže kdybyste přišli ze zahrady tak naproti vám by byly schody, po levé straně ty dveře, které už důvěrně známe a napravo troje další dveře.
Pomalu jsem zamířila k prostředním dveřím kam mě táhl instinkt.
"Tam bych radši nechodil." Po zádech mi přejel mráz. Oddechla jsem si, když jsem zjistila že to byl zase Mei. Myslela jsem že už šel nahoru.
"Proč?" zeptala jsem se potichu a snažila se zmenšit, být neviditelná stejně jako El.
"Vedou k tátově pracovně. Je tam spoustu místností. Nic pro tebe." Opět ten jeho monotónní hlas. Jakoby mluvila panenka. Polkla jsem. No taak. Už jsi na něj promluvila. Znovu!
"A kam můžu jít?" zeptala jsem se už víc nahlas a dokonce jsem i zvedla hlavu, ale opět jsem ji zase sklopila. Nedokážu vydržet tu tíhu jeho pohledu.
"Zatím můžeme jít do mého pokoje." navrhl a ani nečekal na reakci, rozešel se do schodů. Nemohla jsem si odpustit jednu otázku. "Když jsme se viděli poprvé...vypadal jsi jakoby tě něco bolelo." Čekala jsem na reakci.
Nešla jsem za ním. Už nebudu za nikým chodit. Zatnula jsem pěsti a přirostla k podlaze.
"Jestli chceš tak tu zůstaň." ozval se tichý hlas Meie, který spíš připomínal tichou ozvěnu.

Už jsem cítila že jsem sama. Ikdyž ne docela. Neodpověděl.
Svezla jsem se po zakázaných dveřích dolů a vypla si mozek. Chci pryč. Chci svoji pěstounskou matku. Chci svobodu. Opravdovou svobodu.

Slovo autora:
Ahoj,
dlouho nic nevyšlo, protože ikdyž je konec školního roku, moje třída toho má ještě mraky a přidávají se k tomu ještě soukromé věci.
Tahle kapitola byla kratší, takže pardon. :)

Lucka