Chci svobodu...

No ne ne..

Další kapitolka je tu. :D
2318 slov :3

Rozhlédla jsem se po chodbě. Musím se odtud dostat.
Rozběhla jsem se napravo, kde to vypadalo že jsou dveře. Nebyly. Bylo to jen velké okno.
Mohla bych proskočit. Jakmile mi ten nápad prolítl hlavou hned jsem ho zavrhla. Je to mléčné sklo a ani nevím jak masivní. Může to být pár dobrých metrů k zemi a nebo to sklo ani neprorazím, ublížím si a vzbudí to pozornost.
Musím na druhou stranu.
Rozběhla jsem se od okna na druhý konec chodby. Když jsem proběhla okolo pokoje Jacka tak jsem cítila opovržení a zároveň pochopení. Divný.
Určitě s tebou budu hrát ty psychopate.
Ušklíbla jsem se vlastním myšlenkám. Ale hezkej je.
Znovu jsem se ušklíbla.
Doběhla jsem ke schodům. Jo!
Rychle jsem seběhla dolů. Taková velká hala! Vypadá to tu jako v luxusním hotelu. No sakra. U dveří stála nějaká ochranka, ale vypadalo to že si mě nevšimla. Musím se dostat ven. Ale nevím kde to jsem. No to je jedno. Musím to risknout.
Pomalu jsem se proplížila velkým obloukem okolo sekuriťáka nebo co to bylo a zahlédla jsem postranní dveře. "Jdi tam. Osvoboď nás. Společně se ven dostaneme"
Hlas, který prořízl moje myšlenky byl ledový. Bolelo to. Jako ten nůž zaseknutý v mém kotníku. Můj kotník!
Zděšeně jsem se podívala na svou nohu. Rána byla zavázaná a obvaz nebyl od krve. Fajn. Přejela jsem si prstem po obvazu a přitlačila. Nebolelo to. Fajn.
Zkontrolovala jsem gorilu jestli se nedívá a vklouzla jsem do dveří. Byly těžké a musela jsem vynaložit velké úsilí, aby se zavřely tak, aby to ta gorila neslyšela.
Jakmile se dveře zavřely, tak jsem vyčkávala jestli se někdo nepřiřítí a neseřeže mě. Nikdo.
Vypustila jsem vzduch z plic. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuji dech.
Otočila jsem se ke dveřím zády. Schody dolů. Točité schody dolů. Už teď mi je špatně. Každopádně jsem se vydala dolů.
"Ano. Pojď. Pomoz nám. Rychleji. Za chvíli si všimnou že je něco špatně. Rychle." Ten ledový hlas byl plný bolesti a ovlivňoval mě víc než jsem chtěla. Zrychlila jsem.
Zatočila se mi hlava a já padla na kolena. Díky bohu jsem už byla dole a neskutálela jsem se ze schodů. To by byl nepěkný pád.
Zavřela jsem oči a čekala až točení přejde.
Otevřela jsem oči. Opřela jsem se o stěnu a vyškrábala se na nohy. Začínala mi být zima na nohy. Vždyť nemám boty ani ponožky!
Světlo tu bylo a tak jsem se odlepila od stěny a postupovala chodbou, která vypadala jako kdybych byla v nemocnici. Ušla jsem pár metrů a uslyšela jsem hlas. Ne v mojí hlavě, ale doopravdy. "Chci umřít. Proč mě nenecháš prostě umřít?!" Ten hlas mi je povědomý. Přidala jsem do kroku. Za malý okamžik se objevily po pravé straně dveře s bílým povlakem. Nejspíš byly polstrované z druhé strany. Ve výši mých očí bylo skleněné okýnko asi 15x15. Pomalu jsem se přiblížila a nakoukla do místnosti okénkem. To je...Morgan?!!
V rohu místnosti se krčila Morgan, plakala a před ní stál nějaký muž. Celá místnost byla zařízená jako normální pokoj. Dveře nebyly zvukotěsné a tak jsem slyšela každé slovo.
"Proč? Protože nejsem nekrofil ty děvko!" zařval muž a nakopnul ji. Morgan se ještě víc zkroutila a začala brečet ještě víc.
"Drž hubu!" vyštěkl na ni ten muž a vrhnul se po ní. Začal jí strhávat kusy oblečení. Morgan se snažila bránit, ale proti té hoře svalů neměla šanci.
"Pomůžeme jí, ale musíš nejdřív osvobodit nás. Rychle. Nezastavuj."
Mojí hlavou se opět rozezněl ten hlas a já se pohla. Šla jsem. Nevěděla jsem kam a proč, ale šla jsem.
Morgan žije?? Takže žije i Bio?? Žije i Flo??? A El se Schockem? Mám v tom velký zmatek.
"Pomoz nám!" Zase ten hlas.
Prošla jsem okolo šesti pokojů. Chtěla jsem se podívat zase tím okénkem, ale mé tělo mi to prostě nedovolilo. "Nechte toho! Přestaň mě ovládat." zašeptala jsem. "Pojď." Ten hlas mi je strašně povědomý!
Došla jsem k dalším dveřím. Tentokrát jsem se u nich zastavila a vzala za kliku. Nešlo to a já mohla opět ovládat své tělo. Proč mě to neděsí? Jako bych to znala a zvykla si na to.
Koukla jsem se dovnitř okýnkem. Přede dveřmi stála Leslie koukala na mě vítězným pohledem. "Dej ruku na sklo Fau." Váhavě jsem přitiskla ruku na sklo a čekala co bude. Leslie dala ruku stejně jako já z druhé strany a zavřela oči. Okolo ní se utvořila jakási aura. Krásně modrá aura, která ji celou obklopila. Když se aura rozplynula, tak Leslie už nebyla uvnitř místnosti.
Zmateně jsem se přitiskla obličejem ke sklu a zkoumala místnost. Nic.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Zděšeně jsem se otočila s nataženou rukou.
Když jsem uviděla Leslie tak už bylo pozdě dát ruku dolů. Ale Leslie se obratně vyhnula a moje ruka prošla vzduchem.
"Jednoduchá teleportace. Ráda tě ji někdy naučím." mrkla na mě s úsměvem. "Konečně se vidíme osobně. Já jsem Leslie." Napřáhla ke mě pravou ruku.
Nebyla tak krásná jako v mých vizích. Ruku jsem jí podala.
"Já vím že vypadám trochu jinak, ale ten stav, ve kterém jsem s tebou komunikovala je něco jako internet. Mohla bych být desetileté dítě nebo padesátiletý pedofil." zasmála se.
Zírala jsem na ni bezeslova. Zrzavé vlasy, drobná postava, zelené oči a pihy na nose.
"Takže nejsi elfka." řekla jsem.
"Ráda si hraju na magické bytosti a s elfkou mě srovnávali nejčastěji." znovu se zasmála. Optimista.
"To je jedno. Hraju s nějakým Jackem na schovku a teď už určitě hledá." informovala jsem ji.
Úsměv jí trochu zamrzl.
"Tak to rychle pojď. Musíme dostat ven Winii a Xenii." čapla mě za ruku a táhla dál do chodby.
Další dveře. Leslie na sebe upozornila a přenesla obě své společnice. Nejdřív jsme našly Xenii a v dalších dveřích byla Winie.
"Holky! Ona nás zachránila a umožnil jí to ten spratek Jack." zajásala Leslie a kývla hlavou směrem ke mě.
"Fauno. Můžeme ještě zachránit tvé přátele! Poběž!" Leslie mě chytla za ruku. Winie a Xenie běžely před námi. Vždycky jsme se zastavily u dveří a Xenie je rozrazila. Určitě má hroznou sílu. Má povahu bojovnice.
Z prvních dveří vyběhl Shock.
"Já myslela že jsi umřel!" Vydechla jsem a objala ho. Nebavila jsem se s ním. Nikdy jsem se s ním moc nesbližovala, ale když jsem ho na chvíli vytrhla ze zaslepení, jak to nazvala Leslie po mých tázavých pohledech, tak jsem k němu získala náklonnost.
"Kde je Flo?" rozhlédl se po ostatních. "Jdeme pro ni. I pro ostatní." sdělila jsem mu a přesunuli jsme se k dalším dveřím.