Chci svobodu...

20.

Nevím jak dlouho jsem tam tak seděla. Byla jsem jako mrtvý člověk. Nepřemýšlející hromádka napjatých svalů.
V téhle místnosti se toho moc nedělo. Občas prošel nějaký sekuriťák, ale nevšímal si mě.
Nebaví mě, když něco nechápu a tahle situace byla pro mě do nebe volající. Nechápu Jacka, nechápu Meie, nechápu Mariku, nechápu ty lidi co tohle dělají, nechápu jak mohou mít lidé takové schopnosti, nechápu proč jsem se do toho zapletla zrovna já, nechápu co se stalo s Leslie, Winií a Xenií, nechápu jak můžu ještě žít, nechápu jak může být má mysl ještě v pořádku, nechápu svoje pocity, nechápu co jsem zač a je ještě hodně věcí co nechápu.
Jak si tak ležím a přemýšlím na špinavé podlaze, tak najednou ucítím dotek na tváři, ale nikoho nevidím. Bzt. Mozek zapnutý. "Ele?" zašeptala jsem v naději.
Najednou jsem kromě neviditelné ruky na mé tváři ucítila jemné rty na těch mých. Je to El! Tyhle rty mám zaznamenané.
"Vypadala jsi jako mrtvá a byla jsi průsvitná. Je všechno v pořádku?" uslyšela jsem Elův vyděšený hlas u mého ucha. Trochu jsem zavrtěla hlavou, že nic není v pořádku. Vypadala jsem jako mrtvá? Průsvitná? Co je zas tohle za kraviny?
"Vždyť jsi mi prostě zmizel před očima. Jak by mohlo být něco v pořádku." chytla jsem ho za zápěstí a jeho ruku jsem sundala ze své tváře, která se začala máčet slzami. Ty slzy tekly sami od sebe.
"Bála jsem se. A ty jsi odešel. Tvoje jediná klika je to, že ses vrátil." zašeptala jsem a zaryla mu nehty do kůže na předloktí. Nevydal ani hlásku, jakoby to přijímal. "Myslel jsem že se dostanu pryč a co nejdříve přivedu pomoc, ale za tou velkou zahradou jsou asi kilometry bažin s krokodýli. Pár chlapů tam šlo s nějakými přístroji a já se pak musel schovávat důkladněji, protože tu byl frmol." zašeptal poraženecky. "Odpusť mi to. Už budu jen s tebou."
To už jsem slzy pustila naplno a objala hmotný vzduch - Ela. On mi to oplatil.

"Pusť." zajíkla jsem se. "Někdo jde." a pustila Ela.
Trvalo dvě minuty než se dotyčná osoba objevila. Moje smysly jsou moc přiostřené.
Osoba přišla ze zahrady. Byl to nějaký muž, který mi byl hodně povědomý. Buď byl na té akci 'Uneste Faunu z domu' nebo 'Připravte je na hru'.
"Slečno Deringelová." uklonil se. Zamračila jsem se. Ani nevím proč. Prostě jsem to udělala. Měl na sobě nějakou tuniku.
"Pan Hendwik si s Vámi přeje popovídat. Můžete mě následovat nebo Vám mám snad pomoci?" při posledních slovech jsem slyšela jistý podtón a tak jsem se radši neptala a zvedla se ze země. Vykročila jsem směrem k tomu chlapovi, ale ten mě pohybem ruky zastavil a namířil si to ke dveřím, o které jsem se celý svůj pobyt na podlaze opírala.
Nebyla jsem nervózní, věděla jsem že je El blízko. Muž otevřel dveře a gentlemansky je podržel. Prošla jsem kolem něj a dívala se před sebe, abych se nemusela dívat na jeho šeredný ksicht.
Když jsem prošla dveřmi tak mi El mi zavadil o ruku pro podporu. Je tady. Usmála jsem se.
"Čemu se smějete slečno?" zeptal se vlezle muž a zavřel dveře. Ztuhla jsem. Vždyť jsem k němu zády. Šla jsem ale dál. "Konečně se můžu něco dozvědět." zamumlala jsem si spíš pro sebe. "Pan Hendwik to cítí nápodobně." zasmál se muž a předešel mě, aby ukazoval cestu. Nebylo to ani třeba. Vždyť tu byla jen chodba. Brzo jsem však názor změnila. Z chodby se stala nepřehledná změť chodeb a dveří, ze kterých se ozývaly různé zvuky až mě mrazilo. Najednou jsme zastavili. "Pardon slečno. Jste tak tichá že bych Vám zapomněl nandat šátek." otočil se ke mě s šátkem v ruce. Sakra. Celou dobu si snažím cestu pamatovat a teď mi to bude stejně k ničemu. Radši jsem nic neříkala a nechala si šátek nasadit. Byl z příjemné látky, ale to nic neměnilo na situaci.
"Chyťte se mě za ruku slečno Deringelová." ozvalo se předemnou. "To odmítám." odpověděla jsem. Proč mluvím tak formálně? Že by to ovlivnila jeho schopnost. Ano. Když přišel tak jsem cítila aktivovanou schopnost, ale myslela jsem, že to je jen Elova neviditelnost.
"Ale to je ošemetná situace." povzdechl si muž ironicky. Najednou jsem ucítila jak mě muž uchopil za ruku a svůj krk mi dal pod podpaží a zvednul mě tak. Začala jsem sebou házet, ale s tím chlapem to ani nehlo. Jen si mě přehodil přes rameno a rozešel se. Jako bych byla peřina.
Odfrkla jsem si a svěsila ruce dolů. Najednou mi v dlani přistála Elova ruka a já se přestala bránit. "Fajn. Tak mě tam doneste." zavrčela jsem na muže, který se jen uchechtl.

Šli jsme dlooooouhoo. Mám pocit, že jsem i usla, ale když jsem se probudila El mě pořád držel a nic se mi nezdálo, takže jsem to neodlišila.

Konečně muž zastavil a sundal mě a strhl mi šátek. "Tak jsme tu. Měla byste se najíst slečno. Jste mnohem lehčí než předtím." utrosil jakoby mimochodem ten muž. "Něco Vám přinesu." mávnul a tak odešel. Koukla jsem se před sebe na moderně vypadající dveře. A co mám jako teď dělat?
Rozhodla jsem se čekat jako debil. El mě pevně chytil za ruku a propletl nám prsty.

Po třech minutách, kdy ten muž stále nepřicházel, jsem se rozhodla zaklepat. Nadechla se a stiskla Elovi ruku. Ťuk ťuk. Dřív než doznělo to druhé ťuk, tak se dveře otevřely. Odsunuly se pomalu do strany s tichým syčením, jak pracoval odsuvný mechanizmus. "Jen pojďte dál slečno Deringelová. Už jsem si myslel, že nepřijdete." ozval se hluboký hlas muže, kterého jsem zatím neviděla. Naklonila jsem se do dveří. "Ehm. Dobrý den?" otřásla jsem se.
El mi ruku stiskl ještě víc a já jsem se přestala třást. "Nestyďte se a nedržte se svého přítele tak pevně jinak mu upadne ruka." tomu muži se vůbec nevyklal hlas a to mě dostalo. Jak ví o Elovi?
"Chlapče. Můžeš se zviditelnit. I můj podřízený věděl že jsi s ní, takže ti to ještě nejde."
El se zviditelnil a postrčil mě do místnosti. Otočila jsem se na něj s nechápavým pohledem. On jen pokrčil rameny a strčil mě znova. Protočila jsem oči a poslala mu myšlenku s trochu větším rázem. "Co to do háje děláš?"
El sebou škubl a jeho ruka mu vystřelila k hlavě. Překvapeně se na mě podíval, ale pak do mě stejně znovu strčil. To už jsem se naštvala a vytrhla ruku z té jeho.
"No tak. Nemám celý den." řekl už trochu netrpělivě muž. Pardon. Pan Hendwik.
Nadechla jsem se a vstoupila do místnosti. "Jestli do mě ještě jednou strčíš, tak tě nakopnu." hodila jsem po Elektronovi myšlenku. Teď to nebylo tak silné jako předtím podle jeho reakce. Jenom trochu prudčeji mrknul, ale poslal mi pohled, kterým dával najevo že to už neudělá.
Jakmile jsme vstoupili, dveře za námi se zavřely opět se syčením.
Ocitli jsme se v celkem luxusní místnosti. Vše bylo sladěné do oranžové a černé. Po stranách sedělo pár týpků se sluchátky a notebooky a nejspíš každý telefonoval. Kousek dál byla za stolem taková mile vypadající paní, která nás namířila do jedněch dveří. Byly tam ještě jedny, ale ty vypadaly dost masivně a nikde nebyl náznak, že by se daly otevřít.
Jenom jsem pokrčila rameny a zamířila s Elem patách tam kam nás poslala ta paní.
Vrtalo mi hlavou jak jsme mohli slyšet pana Hendwika, když ani není v téhle místnosti.
Zaťukala jsem. Dveře se otevřeli a já vpadla dovnitř, protože jsem se o ně opřela.
"Ještě jednou zdravím." usmál se na mě muž ve středním věku. Vypadal tak na 30 let. Kolik že má dětí? Přesně ta samá věc mě udivila u Mariky.
"Jsem Alex Hendwik. Ale to už zřejmě víte. Konečně se s vámi mohu střetnout osobně." narovnal se na židli a založil si ruce na stole.
"Posaďte se. Jistě se divíte jak jsem s vámi mohl před chvílí mluvit a být až v této místnosti. Moje komunikace přes myšlenky je tak vypracována, že mé myšlenky vnímáte jako bych stál vedle vás. Pozoruhodné, že?"
"To jistě." zavrčela jsem. Ten chlap mi nebyl tak sympatický jako Marika. Derek zdědil postavu určitě po něm, Mei zase způsob vyjadřování a Jack to ostatní.
"Dobrá. Bude mi ctí když si budeme tykat Fauno."
"Dobře...Alexi." jeho jméno mi nešlo přes rty. Bylo mi z jeho vystupování hned jasné, že rád manipuluje s lidmi. Nebo "výjimečnými".
"Abych to uvedl na pravou míru, tak jsem nečekal že budeš erufu, ale nakonec to tak dopadlo. Díky testům víme vše o tvých schopnostích. Chceme ti nabídnout práci. Chceš něco namítnout?" zamýšleně se na mě podíval jakoby mě zkoušel. "Moji přátelé budou žít a dostanou domov, který si zaslouží."
"Nic víc mi už sdělit nechceš?" znovu se na mě podíval provokativním pohledem.
"Ne." zapírala jsem.
"Dobře. Takže ti musím říct jen dvě věci. Vezmu si tvé schopnosti ať chceš nebo ne. A druhá věc... lháře tady zabíjíme. Furumeiji." Ušklíbl se a mě se zatmělo před očima. Poslední věc, co jsem slyšela byl Elův výkřik.

Ahojky,
jelikož jsou prázdniny tak na psaní moc nemám náladu. Takže tohle berte jako dočasný konec.
Pokračování bude buď na konci prázdnin nebo až potom. :)
Hezké prázdniny.