Chci svobodu...

Kde to zase jsem??!

Všechno nejlepší k svátku Eri :)
Tahle kapitola vyšla tak rychle hlavně kvůli tobě :) jinak by vyšla až za týden :D

Tma.
Udělala jsem chybu? Mohla jsem Flo zachránit? A co El? Byl už při smyslech, když křičel ať nelezu do té "nádoby"?
No...teď už to je jedno.
Kde to vlastně jsem? Jsem konečně mrtvá?
"Nejsi mrtvá."
Zase ta holka co vypadá jako elfka.
Proč nejsem mrtvá? Všichni jsou mrtvý. Chci být taky.
"Nenechají tě zemřít. Přežila jsi to a stala se vyvolenou. Přidáš se ke mě a dalším dvou. Budeme kompletní." její hlas se trochu zachvěl.
Kompletní? Jak kompletní? Kdo další?
"Právě teď jsi v polospánku. Teleportují tě, by se dalo říct. Mám poslední možnost s tebou takhle komunikovat. Jakmile budeme u sebe tak budou moct vycítit že ti vysílám myšlenky.
Jsme tu tři. Já jsem nejstarší. Je mi 19 let a jmenuji se Leslie. Xenii je 18 let a je výborná bojovnice, Winii je 17 let a ovládá telekineze. Tvoje schopnost je astrální cestování. Bohužel ji nemáš plně rozvinutou, ale to se změní." odmlčela se a začala si navíjet pramen zrzavých vlasů na prst. "Moji schopnost můžeš vidět právě teď v praxi."
Vůbec nic nechápu.
"Pochopíš." přistoupila ke mě a pohladila mě po vlasech. Pohled se jí z mých očí přesunul na můj kotník. Z konečků prstů jí vyšlehly plamínky. Kotník mě začal pálit, ale postupně bolest ustávala. Když jsem se podívala tak tam po ráně nebylo ani památky.
"Ve skutečnosti jsem ti jen zastavila krvácení, aby nepřišli na to že jsem s tebou mluvila. Doléčím ti to až se setkáme." mrkla a rozplynula se.
Rozostřilo se mi vidění a byla ještě větší tma.

Probudila jsem se. Nebylo to takové prudké probuzení jako ta předešlá. Pomalu jsem otevřela oči a stiskla v ruce deku, kterou jsem byla přikrytá. Pod hlavou jsem ucítila něco jako ruku, ale to jsem nějak řešit nechtěla. Přetočila jsem se se zasténáním na bok a položila svou ruku na nějaký předmět. Tvrdý předmět. Vypadalo to jako nějaká hrbolatá skříňka. Znovu jsem otevřela oči a snažila se zaostřit. Vedle mě někdo ležel a objímal mě. Hlavu jsem měla položenou na ruce. Trhla jsem s sebou a stačila se zastavit abych nevyjekla. Ležel tam nějaký kluk. Asi 18tiletý.
Blonďák. Potlačila jsem tu vzpomínku.
Tenhle byl taky blond. Rýsovaly se mu svaly na rukou i pod tričkem. Byl roztomilý. Pokud bude mít modré oči tak bude k sežrání. Jeho ostře řezané rysy byly úžasný.
Zavrtěl se. Znovu jsem sebou trhla. Štvalo mě že se mi zalíbil jen od pohledu na něj. Moment! Co děláme ve stejný posteli?! Oblečená jsem byla. Až na to že do jiného oblečení. Měla jsem modré volné triko s černým potiskem 69 a černé tříčtvrťáky. Vlasy rozpuštěné. Nenávidím svoje vlasy když je mám rozpuštěné. Padají mi pořád do obličeje. Zašklebila jsem se do dlaní.
Pomalu jsem z postele vylezla. Neprobudil se. Uff.
Na podlaze byl příjemný koberec. Nábytek byl tmavý. Koberec taky. A stěny taky. Pokoj se zdál menší. Vypadalo to na pokoj normální pro puberťáka, ale ten kluk vypadal starší. Takže drsnej týpek.
Zapomněla jsem zmínit bordel všude kolem. Hromady prádla a časopisů, talířů a něco tu určitě někde hnilo. Nakrčila jsem nos. Chtělo se mi pšíknout. Zacpala jsem si nos a oddálila tak věc která by mohla vzbudit toho kluka.
Byly tu dvoje dveře. Riskla jsem to a otevřela ty na straně. Trochu zavrzaly, ale neslyšela jsem žádný pohyb. Koupelna. Jo!
Vlezla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Oddechla jsem si, schovala hlavu pod tričko a pšíkla.
Byla to úleva a doufala jsem že to nebylo slyšet.
"Vylez z tý koupelny. Mě se neschováš." ozval se cizí hlas následovaný smíchem. Krásný hlas, který vás pohladí na duši. Ztuhla jsem. Slyšel to! Sakra.
Rychle jsem zamkla a opřela se o dveře. Svezla jsem se po nich a stočila se do klubíčka, schovala ruce do dlaní a snažila se nebrečet.
"Heej. Fau? Vylez. Já ti nic neudělám." bylo slyšet že se usmívá. Zavrtěla jsem hlavou i když to nemohl vidět.
"Notaak." opřel se o dveře. "Vím že se bojíš, ale buď vylezeš sama a já ti všechno řeknu a nebo si tam zůstaň a za půl hodiny tě vytáhnu násilím. Nic ti neřeknu a ty budeš trpět."
Nehýbala jsem se. Jediné co jsem chtěla bylo, aby odešel.
Za minutu si povzdechl a já jenom slyšela otevírání a zavírání dveří. Odešel.
Poslouchala jsem abych si byla jistá, že je opravdu pryč. Nebyla jsem si jistá.
V tu chvíli mě napadlo opustit své tělo. Udělala jsem to, prošla jsem dveřmi. Opravdu byl pryč. Vrátila jsem se.
Rozdýchala jsem se a otevřela dveře. Vešla jsem do pokoje. Byla jsem stále ostražitá. Co teď?
Najednou se za mnou něco pohnulo. Nestihla jsem se ani otočit a něčí ruce se mi omotaly kolem boků, takže jsem měla ruce přitisknuté k tělu. Stisk byl silný neměla jsem šanci. Začala jsem vřískat.
Někdo se mi potichu zasmál do ucha. To je ten kluk!
Zvedl mě do vzduchu a já začala kopat nohama. "Klid." řekl už trochu otráveně a spadl se mnou na postel. Zalehnul mě. Začala jsem křičet do matrace.
Zkroutil mi ruce za záda a dal vlasy z obličeje. Je tak jemný a při tom používá násilí. Pokud se to tak dá nazvat.
"Šššššš. Kdybych ti chtěl ublížit tak jsi dávno mrtvá." zašeptal.
Na tom něco bude. Přestala jsem se bránit a křičet. "Fajn. Vidím že ti to došlo." řekl ironicky a slezl ze mě. Přetočila jsem se na záda dál od něj a snažila se nadechnout se.
První na co jsem se podívala byly jeho oči. Byly modré. Jako moře když se od hladiny odráží paprsky slunce.
Vydechla jsem a uvolnila svaly. Nedokázala jsem skrýt své rozčarování a on si toho všiml.
Usmál se. Bojím se. Kdybych teď řekla něco špatně tak můžu být v sekundě mrtvá.
Prokřupal si prsty a koukal mi do očí.
"Máš krásné oči." začal.
Cože?! Já se probudím v cizím pokoji, vedle cizího kluka, neznám ani jeho jméno, ale jeho první slova patří mým očím. Dělá si srandu?!
Našpulila jsem rty a znovu zatla všechny svaly a abych dokázala že o něj vážně zájem nemám tak jsem se rozhodla odejít na druhý konec místnosti. Vstala jsem a otočila se k němu zády. Špatný krok. Vzal mě za zápěstí a stáhl zpátky na postel. Zavrčela jsem.
"Prostě seď a nic ti neudělám." zavrčel na oplátku on na mě.
"Tak mi aspoň vysvětli co se děje." zašeptala jsem spíš pro sebe, ale slyšel to. "Fajn." řekl, protočil oči a dal mi ruku kolem ramen. Bylo mi to nepříjemné a měla jsem nutkání ho setřást. "Jestli se odtáhneš, můžu ti slíbit že to bude horší." zasyčel mi do ucha. Polkla jsem a napjala se.
"Můžeš se ptát." řekl po chvíli ticha.
Zavřela jsem pevně oči a monotónně se zeptala na první věc co mi prolítla hlavou. "Jak se jmenuješ?" otevřela jsem oči. "Jack. Dál?"
"...Co dělám u tebe v pokoji?"
"Vzal jsem si tě k sobě, protože si myslím že na obyčejnou kobku je tě škoda." začal mi prstem hladit rameno. To jsem už nevydržela a odskočila od něj. Zatvářil se ublíženě, ale pak se na mě podíval s jiskrami v očích. Začala jsem couvat až jsem narazila do stěny. Začala jsem splašeně hledat dveře od koupelny. Doběhl elegantně ke mě, chytil mě za boky a hodil mě na postel. Chtěla jsem se zvednout, ale hned na mě seděl obkročmo. Začala jsem škrábat a štípat. Chci pryč. Chytil mi ruce a přitlačil je k matraci. Myslím že za chvíli dostanu záchvat. Zrzek, Blonďák a černovlasý. Nešahejte na mě!!
Začala jsem kopat a křičet. "Šššššš. Potichu." zašeptal. Naklonil se ke mě a otřel se mi tváří o tvář. Zůstal tak a zašeptal mi do ucha. "Ptej se dál."
Polkla jsem a mlčela. Tekly mi slzy a snažila jsem se dostat z mysli tu vzpomínku. Vydechnul.
"Fajn. Když už se podle tebe známe tak nám nic nebrání si to tu pořádně užít." ušklíbl se a slíznul mi slanou slzu z tváře. Dal mi ruce za hlavu a chytl je jen jednou rukou. Druhou mi putoval s lehkými doteky od zápěstí přes paži až k ramenu. Pak se zastavil u trička. Natáhl se pro něco na noční stolek. Pak jsem uviděla jeho ruku s nožem. Začala jsem se třást ještě víc. Nožem mi jemně jezdil po tričku až k lemu. "Máš poslední šanci se zeptat a oddálit to." ušklíbl se. Nic jsem neříkala. Nemohla jsem. Moje svaly se prostě nechtěly pohnout. "Fajn." řekl a začal řezat.
Triko bylo rozřínutý do poloviny. Dával si na čas a zjevně si to užíval. "N..e pr...osím." vyšlo z mých úst. Usmál se a odložil nůž. "Copak?" jeho hlas byl teď tak uklidňující. Žádný náznak chtíče jako před chvílí.
"Ty máš ně..něco společného s Alistarem Pergesonem?" zeptala jsem se opatrně a čekala na odpověď.
"Myslíš s tím mazánkem mého otce? Díky bohu ne." odfrknul si a trochu se odemne odtáhl.
"Co jsi zač?" odvaha mi rostla.
"Člověk." zasmál se.
"Ty víš jak to myslím." zamračila jsem se.
"Pořádně ani nevím. Žiju skoro normálně, ale jsem jiný než ostatní lidi. Mám schopnosti." na to zmizel. Prostě zmizel. Jakoby byl jen iluze, která právě odezněla. Seděla jsem jako přikovaná. Proto jsem ho neviděla. Zneviditelnil se. Posadila jsem se, ale jinak se nehýbala. V celé místnosti byl slyšet jen můj dech.
Najednou jsem ucítila ruce na mých ramenou. Narovnala jsem záda a zaskřípala zuby. Nesmím se pohnout. Jinak zase skončím na posteli pod ním. Projelo mi hlavou.
Jeho prsty mě masírovaly. Chtěl, abych se uvolnila. Trochu jsem teda povolila, ale neznatelně. Přestal, ruce přesunul na moje boky a opřel se o moje rameno bradou. "Už mě to nebaví." oznámil mi.
"A co já s tím?" zeptala jsem se ho já. Po pár sekundách mi došlo co jsem řekla a přikryla si dlaněmi pusu. Zděšeně jsem těkala pohledem po místnosti.
"Budeme hrát na schovku." usmál se mi do ramene. Překvapeně jsem si ruku položila do klína a kývla jsem. Bála jsem se odporovat. "Malé dítě." zamrmlala jsem si pro sebe. "No dovol. Mám namysli upgrade schovky." tajemně se usmál. Tak to mě začíná zajímat.
"Upgrade?" podivila jsem se. Slezl z postele a začal se protahovat na zemi. Několikrát mu prokřuply klouby. Založila jsem si ruce na prsou a čekala co bude.
"Schováš se. Když tě najdu do pěti minut tak musíš splnit úkol. A když tě nenajdu tak ty dáš úkol mě. Může to být úplně cokoliv." mrknul.
"A tomu říkáš upgrade?" ušklíbla jsem se. Začínám být moc sebevědomá. Musím se krotit.
"Jo. Říkám." jeho tón hlasu se výrazně změnil. Nebylo to tak přátelské jako před minutkou.
Otevřel mi dveře a já nesměle vyšla na chodbu. "Dám ti sedm minut. Nesmíš na zahradu a do sklepa a pak taky do dveří s nápisem. Jakýmkoliv nápisem. Jasný?" na - Jakýmkoliv nápisem - dal velký důraz. Zadívala jsem se do země a kývla.
"Fajn." zazářily mu oči. Myslel si že vyhraje. To se ještě uvidí.