Snapchat [1D ff]

2.3

"Ahoj, jak jsi věděl, kde bydlím?" Zeptala jsem se nervózně  Sebastiana a doufala, že jeho odpověď nebude děsivá tak, jak zněl v telefonu. Moje ruce nahmataly pás a já ho tak lehce přetáhla přes tělo a zacvakla. 

"Našel jsem si tě na facebooku a poslal jsem ti žádost. " V tuhle chvíli jsem si poprvé připadala, jako bych byla nějaká celebrita, kterou někdo stalkuje. Nervózně jsem se zavrtěla na sedačce a podívala se z okýnka na náš dům. Pořád nenastartoval auto, a tak byla vysoká šance, že nás uvidí někdo ze sousedů. 

"Ani jsem si nevšimla, že mi přišlo upozornění." Zasmála jsem se a tím chtěla odlehčit atmosféru, jenže on se tvářil pořád tak vážně. Opatrně jsem si sáhla na zapínání od pásu a snažila se rozepnout si ho, ale dřív než jsem to stihla udělat, jeho ruka se dotkla té mojí a já tak byla nucena, podívat se mu do obličeje.

"Co se děje?" Jeho výraz vypovídal za vše. Byl vyděšený a nejspíš i zmatený z toho, co se právě chystám udělat. 

"Připadám si jako bys byl nějaký stalker a chtěl mě odvézt někam, kde bys mě zamknul a mučil, dokud bych ti neřekla pin od kreditky mých rodičů." Vtrhla jsem svou ruku z té jeho a snažila se znovu odpoutat.

"To je to se mnou vážně tak strašný?" Jeho otázka mě celkem překvapila. Jako by nic z toho co řekl, nebo udělal, nemyslel vůbec špatně. "Já se na tebe celou dobu snažil jen zapůsobit, protože hned po tom, co ti volal ten kluk, mi došlo, že pokud tě někam nepozvu, nebudu už mít šanci."

"Ale vypadalo to, jako bys byl nějaký úchyl co mě za rohem znásilní. Znal jsi mou adresu, našel sis mě na facebooku a zavolal jsi hned pár hodin po tom, co jsem ti dala svoje číslo." Svou ruku, která doteď ležela na zapínání pásu, jsem stáhla spolu s pásem pryč a posadil se normálně. 

"Nechtěl jsem, aby to bylo takhle, ale byl jsem neskutečně nervózní." Jemně si zkousl ret a rukou se podrbal na zátylku. Vypadal opravdu roztomile, i přes tu ošklivou skutečnost, že jsem ho ještě před pár minutami pasovala na úchyla. 

"Sebastiane," těžce jsem vydechla a snažila se udržet si klidnou hlavu. "myslím, že tvoje obavy byly naprosto zbytečný. S Harrym a Niallem už nechci mít nikdy nic společného, to tě můžu ujistit, ale abych si s tebou někam vyrazila," znovu jsem se odmlčela a snažila se na své tváři vykouzlit něco jako úsměv. "to zatím není moc dobrý nápad. Co takhle příští týden? Třeba v neděli, myslím, že když si to oba urovnáme v hlavě a po týdnu si vše řekneme, bude o dost lepší než se nervózně sjíždět pohledem dvakrát za den." 

"Fajn, ale slib mi, že to v tu neděli platí, protože holku jako ty bych si nerad nechal proklouznout mezi prsty. Navíc, bude přeci Valentýn." Mrkl na mě a hned po tom mi pomohl otevřít dveře, abych se dostala z auta. 

Zabouchla jsem za sebou a s menším úsměvem na tváři se vydala ke dveřím od našeho domu. Sebastian čekal dokud nezajdu dovnitř, aby se ujistil, že jsem v pořádku, i když jsem to trochu nechápala. Byla jsem metr od svého domu, co by se tak mohlo stát?

Z kapsy jsem si vytáhla klíče a mobil a když jsem chtěla odemknout, na obrazovce se mi objevila nová zpráva.

Harry: Za pět minut jsem u tebe, musíme si promluvit. 

Nervózně jsem se otočila a lehce zamávala na Sebastiana na znamení, že už může odjet. Rychle jsem si odemkla a zaplula za dveře. Rodiče mohly každou chvílí přijet a už vidím jejich nadšení, z toho, že je tu Harry, otcův velevážený klient. 

Po chvilce strávené opíráním se o naše vchodové dveře jsem uslyšela pískání pneumatik, které mi značilo odjezd Sebastiana. Opravdu jsem se tak moc těšila na rande, ze kterého jsem měla pocit, jako by byl můj stalker a nakonec z toho vzešlo, že byl jen trochu nervózní. Tohle se normálně stává.

Lily: Opovaž se!

Harry: Pozdě.

Hned jak jsem si přečetla jeho poslední zprávu, domem se rozezněl zvonek a jelikož jsem byla přímo u dveří, měla jsem chvilku na přemýšlení, zda mu opravdu otevřít. "Běž pryč Harry!" zakřičela jsem a neuhýbala ze své předchozí polohy.

Srdce mi tlouklo jako o závod a já vlastně ani nevěděla proč. Vždyť jsem mu řekla ať jde pryč, byla na něj naštvaná a Sebastianovi tvrdila, že už ho nikdy nechci vidět, tak proč něco uvnitř mě chce aby zůstal a neposlechl to, co mu tu celou dobu říkám.

"Lily, otevři ty dveře." Opravdu to byl on a jeho chraplavý hlas. měla bych ho poslat pryč, tak proč sakra tolik toužím po tom ho pozvat dovnitř? Opatrně jsem sáhla na kliku a pomalu otevřela dveře dokořán. 

První čeho jsem si všimla, bylo jeho oblečení. Měl na sobě obyčejné vytahané tepláky a bílé tričko. Když jsem zvedla hlavu, jeho pohled mě ubíjel. Měl zarudlé oči a mastné vlasy, jako by pár dní neabsolvoval sprchu.

"Lily, můžu ti to vysvětlit." Zaúpěl a udělal krok vpřed, zatímco já se stáhla o jeden krok dozadu. Šel z něj strach. Vypadal tak zoufale a bláznivě najednou. Ve chvíli, kdy vstoupil do mého domu jsem věděla, že mu dokážu odpustit, ať už řekne cokoliv. 

---

Na začátek bych hrozně hrozně hrooozně moc chtěla poděkovat za neskutečných 21K přečtení!! Je to můj první příběh, který dosáhl tolik reads za poměrně krátkou dobu! ♥ Je neskutečný číst si ty krásný komentáře, který tu mnozí z vás zanechávají. Všichni co si tuhle mou hloupost čtou jsou opravdu neskuteční a mě tím dělají obrovskou radost! ♥
 To, že si to někdo přečetl až sem a neodsoudil to už na začátku je neskutečný, vážně. Děkuju! ♥

-a takové menší upozornění na konec-sice mám teď jarňáky, ale mám je úplně zaplněné, takže stihnu napsat maximálně jednu nebo dvě části. Rozhodně ale najedu zase do obvyklého tempa, což je týden=kapitola :)