Snapchat [1D ff]

EPILOG

S třesoucýma rukama jsem seděla na dřevěné, ne moc pohodlné, židli a doufala, že těch pět minut uteče rychle. Vzala jsem jednu z knih a otevřela ji na první straně. Milovala jsem vůni nově koupených knih, ale tahle kniha mi připomínala jen špatné vzpomínky.

Na pravém rameni mi přistála pánská ruka, která mi ho pevně stiskla. Trochu jsem se zamračila, ale raději to nechala být. Nechtěla jsem se s ním zase rozhádat a už vůbec ne teď. Svou ruku jsem položila na tu jeho, která mi pořád pevně svírala rameno.

S falešným úsměvem jsem se na něj otočila a přitom mu jemně pohladila ruku. Jeho oči mi hleděly přímo do těch mých a já nevěděla co mám dělat. Oční kontakt mi nevadil, ale teď jsem měla pocit, že se každou chvíli pozvracím, pokud to bude pokračovat.

Tohle byl můj sen, nebo snad ne?

Přála jsem si to.

Stála jsem si za tím.

Vzdala jsem se kvůlu tomu tolika věcí.

Tak proč nejsem šťastná?

Vím proč nejsem šťastná. Protože moje srdce zase prohrálo jeden souboj s mým mozkem. Ale já se nikdy nepoučím, stejně jako to bylo dříve s rodiči. Naše společná dovolená, versus párty u holek ze třídy.
V tu dobu jsem tak moc chtěla být populární, že jsem an tu dovolenou nejela, jen abych mohla jít na tu stupidní párty. Rodiče si to vše plánovali několik měsíců, snažili se zařídit si dovolenou a dokonce nám vybrali jeden z těch nejlepších apartmánů v okolí.

A já to všechno musela zničit, stejně tak, jako jsem to zničila teď. Místo toho, abych jela s rodiči, jsem raději tancovala na párty u holek, které jsem pomalu ani nezanala. Od té doby na mě rodiče koukají skrz prsty a Harry bude taky, až se dozví, co právě dělám.

Znovu jsem se nervózně ošila na židli a s překvapením zjistila, že do otevření zbývá jedna minuta. Byla jsem nervózní. Co když se jim moje kniha nebude líbit? Co když nikdo nepřijde a já tu budu jen tak hloupě sedět, místo toho, abych teď seděla s Harrym v letadle.

"Co když nikdo nepřijde?" Položila jsem si otázku, kterou jsem si kladala zatím jen v hlavě, nahlas. Otočila jsem se na Sebastiana, který celou dobu stál za mnou.

"Přijde, uvidíš." S obavami v očích jsem se otočila dopředu a sledovala hodiny, jejichž ručička se právě zastavila na jedné hodině. Svůj pohled jsem přesunula na velké drevěné dveře, které právě nějaký starší pán otevřel.

Moje srdce se zastavilo, když se mi naskytl pohled na to, co se za nimi nacházelo. Dovnitř se začalo hrnout několik desítek lidí. Všichni křičeli, když si mě všimli a já se znovu podívala na Seba, doufajíc, že mi vysvětlí, jak?

"Lidi si tě všimli, nejsi neviditelná." Mrkl na mě a pak mi kývl směrem dopředu, abych se věnovala lidem, kteří chtěli můj podpis. S úsměvem jsem podepisovala svou knihu a fotila se s fanoušky, i když jsem nechápala, kde se jich tolik mohlo vzít.

U přibližně stého člověka jsem si musela dát pauzu. Nebylo jich tu už tolik, počítala jsem tak dvacet maximálně, ale i tak sjem poprosila Seba, aby mi došel pro pití. Když jsem viděla, jak se vrací i s mým kafem, usmáala jsem se na něj. Byla jsem ráda, že tu pro mě je alespoň on, i když jsem věděla, že bych byla radši, kdyby na jeho místě teď stál Harry.

"Tady máte paní." Usmál se na mě a když mi předával hrnek, vtáhl si mě do objetí, přičemž mi věnoval malý polibek na ústa. Nečekala jsem to, ale jelikož to netrvalo ani pár sekund, neměla jsem čas odporovat. Byla jsem jen pouze překvapená.