Snapchat [1D ff]

1.0

"Takže." Odmlčela jsem se, jelikož jsem vlastně ani nevěděla co jim o sobě mám říct, aniž bych jim prozradila to, že jsem to byla já s kým si psali. "Jmenuju se Lil a ehm je mi dvacet." Znovu jsem se odmlčela a čekala nějakou reakci.

"To je jako všechno?" Zeptal se jeden z těch dvou brunetů a Harry se trochu přidušeně zasmál, čímž si zasloužil ránu do ramene od toho roztomilého blonďáčka. Trochu jsem se zasmála a snažila se vymyslet ještě něco.

"Tak třeba.. ráda čtu," Přesně v moment kdy jsem to vyslovila všichni vyprskli smíchy. Vůbec jsem nechápala co bylo tak směšné na tom, co jsem pře chvílí řekla. "Ehm co je na tom tak vtipný?" Zeptala jsem se jich ještě pořád neschopná uvěřit tomu, že to bylo nějak vtipné.

"Řekni mi, jaká dvacetiletá kočka ráda čte." Vyprskl Harry v záchvatu smíchu a mým tělem projel stud, který ale po chvilce hned vystřídala zlost. Všichni se mi smáli.

"Já! Já čtu ty idiote!" Vykřikla jsem a tím zastavila další vlnu smíchu. Rychle jsem si sesedla z gauče a postavila se k nim čelem. Všichni na mě koukali jako na blázna. "A jestli vy ne, tak chápu proč jsou texty vašich písniček tak vypatlaný!" Dodala jsem zatínající své pěsti. 

Určitě by chtěli něco namítnout, ale k tomu jsem jim už nedala příležitost. Rozeběhla jsem se pryč ze studia a snažila se nemyslet na to, jak velký z toho budu mít problém. Když jsem vyběhla ze studia, věděla jsem že se teď nedostanu domů a tak jsem se posadila ke zdi u zadního východu.

Moje emoce si se mnou zahrávali a já věděla že přesně kvůli takovým lidem si nemůžu splnit svůj sen. Bylo jich okolo mě až moc a já se bála odsouzení. Přitáhla jsem si kolena víc k tělu a pevně jej objala rukama. 

Nikdo tu nebyl a jediné co se odsud dalo spatřit, byla začátek již prázdného parku. Chvilku jsem ho jen tak hypnotizovala a snažila se najít nějaké známky života. Marně. Tohle byla dokonalá chvíle na to, vykřičet to do světa. 

Opatrně jsem se postavil a pár pomalými kroky se dostal asi doprostřed uličky. Několikrát jsem se rozhlédla a raději ještě zkontrolovala již známý park. Nic. Do plic jsem nasála vzduch a pak co nejhlasitěji vykřikla. 

"Kurva!" Můj hlas se rozléhal všude a já se divila, že umím být až tak hlasitá. Můj pohled, který jsem až do teď směřovala k nebi, upoutal prázdný park. Chvilku jsem ho jen pozoroval a přemýšlela nad tím, jestli se mám odvážit tam jít. 

"To bylo všechno?" Trhnutím jsem otočila své tělo za mužským hlasem na druhé straně uličky. Harry. Ruce jsem si dramaticky položilo na místo kde mám srdce, které bilo tak rychle, že by mohlo každou chvíli vyskočit z hrudi. 

"Harry." Vydechla jsem a trochu se uklidnila při pohledu na opírajícího se chlapce o rám dveří. "Myslela jsem, že jsi nějakej úchyl." Na jeho tváři se objevil úšklebek a já svoje ruce založila na hrudi. Měla jsem chuť mu dát facku za to, že mě takhle vyděsil.

"Tak teď vidíš že nejsem babe." Zase to oslovení, to tak říká každému na potkání sakra. Trochu se usmál a pohledem mě skenoval. Jeho tělo se přesunulo ke zdi, kde jsem před chvíli seděla já. Chvíli jsem váhala jestli se vedle něj mám posadit. 

Rozešla jsem se k němu a s těžkým povzdechnutím jsem se vedle něj posadila. Můj pohled jsem přemístila na jeho vzorkovanou košili, kterou jsem si ve studiu neměla šanci prohlédnout. Kdo v téhle době má takový styl.

"Jsem tu pět minut a ty si mě pořád prohlížíš." zasmál se Harry a mě to donutilo odvrátit od něj zrak. 

"Dívala jsem se jen na tu košili. Kdo v téhle době nosí něco takového?" Přitáhla jsem si nohy k tělu, jako když jsem tu seděla poprvé. 

"Já." Odpověděl prostě a pak se na mě zadíval. Tahle situace nemohla být divnější. "Řekni mi tvoje největší přání." Zašeptal a pořád ze mě nespouštěl oči. 

"Cože?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně. Nikdo mi tohle neřekl. Nikdy. Ani moje vlastní matka a teď tu sedím s klukem, kterého znám sotva pár hodin a už po mě chce, abych mu vyzradila to, co se snažím udržet co nejvíc v tajnosti. 

"Slyšela si." Mluvil potichu, ale naprosto zřetelně. Pořád jsem si myslela, že si ze mě jen dělá srandu.

"Vždyť tě neznám." Poprvé za tu dobu co tu jsme jsem se mu odvážila podívat do obličeje. Jeho oči mě pozorovaly a pohledem neuhnul ani když se naše pohledy setkaly. 

"Právě proto mi to musíš říct. Nemám důvod to nikomu říkat a tobě se uleví." Měl pravdu. Drtím to v sobě už pár let a ještě nikdy jsem to nikomu neřekla, no a teď je k tomu ideální příležitost. Odvrátila jsem od něj pohled a hlavu si dala na kolena.

"Chci napsat knihu." Zašeptala jsem. Nic neříkal a já neměla odvahu se mu podívat do obličeje, abych zjistila jaké emoce u něj právě převládají. Na své ruce jsem najednou pocítila dotek a mým tělem projela vlna tepla. 

"Pomůžu ti splnit tvůj sen."

---

*Páni, takovou aktivitu jsem nečekala :) Děláte mi radost, ale příště by jste mohli i komentovat :\
*Konečně víte její cíl a hlavní děj celé knihy! Myslím, že když už to byla desátá kapitola, tak už bylo na čase. :)
*Chci ještě upozornit, že kluci neví že Lil je Lily ze snapchatu a nebojte, v příští kapitole už bude zase texting :)